Co se vám vybaví, když se řekne Hegel? Pokud zrovna startujete Google, ušetříme vám čas – buď vám výsledky vrátí německého idealistického filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela, nebo vám vrátí odkaz na stránky norské firmy Hegel, výrobce zvukové reprodukční techniky z Osla (která se ale opravdu jmenuje podle G. W. H. Hegela). Firma je na trhu již od roku 1988, kdy její základy položil Bent Holter, tehdejší student trondheimské techniky. Rozhodl se totiž rozpoutat boj s harmonickým zkreslením. Z těchto ideálů nakonec značka čerpá dodnes a její pýchou jsou rozhodně principy D/A převodu a zesilovače.
Přestože Hegel má poměrně rozsáhlý katalog zdrojů signálu i dělených zesilovačů, nejznámější jsou (kromě referenčního monobloku H30) určitě integrované zesilovače. Jejich králem je pak model H300, i když na to od pohledu rozhodně nevypadá. Na vnější slupce tohoto drobečka (25 kg hmotnosti na vcelku standardní rozměry 12 x 43 x 38 cm (v x š x h) je docela dost) na robustních nožkách je cítit severský minimalismus. Jednoduché linie mírně vypouklého, matného panelu jsou narušeny pouze symetrickým centrálním uskupením ovládacích a informačních prvků. Z masivních knobů po levé a pravé straně (výběr zdroje a regulace hlasitosti) i z centrálně uloženého spínacího tlačítka s dokonalým mechanickým chodem je cítit robustnost, stejně jako z celého přístroje. Na skvělé řemeslné zpracování kovu je radost pohledět, i sáhnout. Provozní informace se v jednoduchých zkratkách zobrazují na nevelkém displeji s modrými, velmi kontrastními znaky. Dojem doplňuje už jen bílé, nenápadné logo firmy. Inu, severský minimalismus v plné kráse.
Až strohá čistota vzhledového návrhu pokračuje i na zadní straně – účelná jednoduchost je znát z každého prvku. Opět jsou tu prvky rozloženy symetricky a centrálně – reproterminály pro jeden pár reprosoustav jsou nevelké, ale mechanicky dostatečně robustní, vlastně totéž platí i pro všechny ostatní konektory. V horní řadě najdeme celkem pětici vstupů a jeden výstup, tedy pre-out. Jeden ze vstupů je v symetrickém provedení v podobě XLR konektorů, ostatní jsou klasické nesymetrické RCA. Ještě jeden z těchto je pak určen pro přímý vstup z procesoru domácího kina. Spodní řada kromě centrálně uložené napájecí zásuvky nabízí vstup pro dálkové ovládání, digitální koaxiální výstup, dva koaxiální a dva optické vstupy a nakonec asynchronní USB vstup. Jinými slovy, H300 v sobě integruje i poměrně proslavenou firemní technologii D/A převodníků a může sloužit jako D/A převodník, nebo D/D transport. Bohužel tu není žádný způsob, jak zesilovač sofistikovaněji zapojit do systémů domácí automatizace, což je v době masivního vzestupu inteligentního bydlení jednoznačně škoda.
Bez zajímavosti nejsou ani technické parametry a vůbec použité technologie. Podíváme-li se do produktového listu, dočteme se mimo jiné následující... Výstupní výkon 20ti rychlých bipolárních tranzistorů je celkem 250 Wattů na kanál do zátěže 8 Ohm, do poloviční je to dokonce 430 Watt a minimální zátěž činí 2 Ohmy – jinými slovy se nemusíte bát, že by Hegel H300 vzdal boj i s hůře navrženými, nebo jednoduše z jakéhokoliv důvodu složitějšími reprosoustavami. Výkon je pochopitelně dosahován ve smíšené třídě AB.
Skvěle působí pracovní frekvenční rozsah 5 – 180 000 Hz, byť je udáván v na elektroniku poměrně velké toleranci +/- 3 dB. I tak je ale jasné, že půjde o rychlý zesilovač. Odstup signálu a šumu vyšší než 100 dB je také slušný, přeslechy mezi kanály pak skvělých -100 dB. Velmi solidní je tlumící faktor, vyšší než 1 000, zaručující pevný bas a dobrou kontrolu. Potěší i celkové harmonické zkreslení, menší než 0,005% (měřeno při výkonu 100 Wattů do zátěže 8 Ohm a frekvenci 1 kHz). Za skutečně skvělými parametry stojí kromě použitých technologií i velké toroidní trafo v konfiguraci dual mono o kapacitě 1 000 VA a také solidní baterie filtračních kondenzátorů o kapacitě 90 000 pF.
Část D/A převodníku zajišťuje čip AKM4399, stejný jako v převodníku HD-11 – ten je prostředním ze tří dostupných ve firemním katalogu a dle slov firemních zástupců je i zde použité řešení na stejné úrovni.
Imponující je již od pohledu soupis použitých technologií. První zmiňme DualAmp, což je vlastně ve zkráceném popisu rozdělní napěťové a proudové části koncového stupně do dvou separovaných modulů, čímž se nejen snižuje celkové zkreslení (vysoké proudy neovlivňují citlivější napěťovou sekci), ale také zvětšuje dynamika. DualPower, druhá v řadě, vlastně znamená jen dvojí vinutí transformátoru – jedno slouží pro vstupní a napěťovou sekci, druhé má za úkol zvládnout vysoké hodnoty v proudové části.
Jedním ze zásadních firemních pilířů je SoundEngine, jeden z prvních Holterových nápadů. Slouží ke snížení zkreslení signálu při průchodu zesilovačem, mimo jiné zcela ruší přechodové zkreslení, typické pro třídu AB. Tato technologie také zahrnuje lokální korekci chyb v průchozím signálu, používá také výhradně jen lokální a adaptivní zpětnou vazbu.
Zajímavé jsou i technologie v převodníku – základem jsou samozřejmě přesné hodiny, takže Hegel udržuje jitter pod hodnotou 10 piko sekund (což je rozhodně slušná hodnota). Zajímavější a originálnější už je SynchroDAC, což je vlastně plně symetrické zpracování digitálního signálu v přímém spojení se zmíněnými přesnými hodinami, kdy není upsampling signálu a jeho převod prováděn asynchronně (což podle Hegelu převádí chybu časování, tedy jitter, do chyby amplitudy, tedy nedokonalé reprodukce).
Jak vidno, technologické řešení konstrukce Hegel H300 není nikterak průlomové, ničím fantastické, ale když to tak řekneme, jde o zapojení selského rozumu a „normálních", prověřených postupů v poctivé kvalitě.
Hegel H300 jsme poslouchali v poslechových prostorách firmy Xavian v Hostivici u Prahy (mimochodem ve stylovém stalém mlýně, kam stojí za to zajet na návštěvu), kde společníkem tomuto zesilovači byl CD přehrávač Hegel CDP4A mk2 a kde přes reproduktorové kabely Xavian Mondiale rozehrával výjimečně povedené firemní Xavian Virtuosa.
Již od prvních not je jasné, že Hegel má svůj jasný charakter, který se propisuje až k vašim uším. Zappova skladba „Stinkfoot" z živé desky „Make a jazz noise here" (1991 | Rykodisc | RCD 10555/56) ukazuje velmi znělé, silné činely a kovové perkuse; i přes velký objem jsou neagresivní, byť v kombinaci s nějakým ostřeji znějícím tweeterem by zde zvuk mohl hranice příjemnosti překročit. V kombinaci s velkými Virtuosa jsou pěkně vybalancované. Je třeba ocenit velké sebevědomí, nadhled a skvělou organizaci hudební scény. Každý nástroj má své jasně ohraničené místo a kolem cítíte vrstvu vzduchu.
Nadstandardní tlumící faktor zesilovače přispívá k nebývalé jistotě přednesu v celém pásmu, ale krásně je to znát v oblasti nízkých tónů. Baskytara v „Caroline" (Fleetwood Mac | „Tango in the night" | 1987 | Warner | 7599-25478-2) je úžasně jistá, příjemně měkká, ale zároveň naprosto konkrétní a rychlá. Bas je celkově dobře vyvážený – do neosobní, až mechanické přesnosti přimíchává přeci jen trochu kultivované měkkosti a emocí. I zde bylo cítit nádherné, jiskrné, ale přitom čisté podání výšek – bohatý objem, transparentnost a přitom klid.
V daném poslechovém systému se Hegel H300 projevil sice jako kultivovaný, ale přesto pravdomluvný soudce kvality nahrávek. Waitsova „Flowers´s Grave" („Alice" | 2002 | Anti | 6632-2) sice na jednu stranu najednou trošku postrádá záměrné zrno na pozadí (tudíž jako kdyby Hegel hrubý signál přeci jen trochu zjemňoval), ale na druhou stranu vám naprosto nekompromisně předvede Waitsovy sykavky. Nesyntetické, pěkně řízné a intenzivní. Přesnost a realismus reprodukce se projevuje i u použitých nástrojů – jak piano, tak cello a klarinet jsou nádherně čisté, objemné a mají svá těla, navíc přirozeně usazená v prostoru nahrávky, ale z celku se maličko ztrácí vřelá atmosféra. Hegel na první příčku klade strojovou, perfektní přesnost a naprostou čistotu a věrnost nahrávce (takže i nahrávka by pokud možno měla být stejně perfektní).
Důkazem, že u perfektní nahrávky exceluje i přímý Hegel budiž Patricia Petibon a její (nebo respektive Händelova) „Caro autor di mia doglia" („Les fantaisies" | 2003 | Virgin | 7243 5 62294 2 6). Ani výrazně vysoké, intenzivní polohy hlavní vokalistky nejsou agresivní, ba naopak precizně a přirozeně plynou z jasně definovaného místa v trojrozměrném prostoru. Nadhled a dynamická rezerva H300 vnáší do reprodukce naprostou jistotu a úplný klid. Velmi příjemné je i téměř absolutně tiché pozadí signálu. Snadno tak vyniknou i hladké, energické a rychlé smyčce, s téměř fyzickou jistotou umístěné za vokalistkou.
Vysoká hodnota tlumícího faktoru, vysoký výkon a zjevně také slušná proudová kapacita zesilovače pomáhá uřídit i složité situace s obrovskou dynamikou, jako třeba velké, krásně nasnímané piano v Bachově „Largo du Concerto No. 5" v podání Simone Dinnerstein („Cabasse La Collection" | 2011 | SONY | 88691918262), navíc s malým orchestrem za zády. Velký, sytý zvuk je velice jasný, piano jako kdyby skutečně stálo v plné velikosti a hlavně dynamice mezi reprosoustavami – stejně tak orchestr je v místnosti s vámi v plném rozsahu, od nejnižších oktáv, až po nejvyšší výšky. Hegel díky své autoritě zvuk protlačí kamkoliv, navíc nijak nedeformuje poměry jednotlivých pásem a žádná část spektra tak nemá navrch před jinou. V určitých chvílích jsou ale přeci jen nejvyšší tóny piana poněkud prezentní. Smyčce jsou na druhou stranu naprosto nekonfliktní, i když jasné. Tak či tak, všechny nástroje jsou jasně pod kontrolou H300, kterého jako kdyby se reprodukce ani netýkala; pocit obrovské dynamické rezervy je tam kdesi v pozadí v každém okamžiku, asi jako u silného auta.
Hegel H300 je nejen klidný a silný, ale také velice rychlý. Dokazuje to transparentní zvuk a v něm vynikající, skvostně zvládnuté perkuse a bubínky v „Sahara Walk" od PLUS („Audio Digital Masters III"). Při alespoň střední hlasitosti je Hegel dokáže z reprosoustav dostat fyzický tlak a díky tomu bubínky mají naprosto uvěřitelné, téměř hmotné tělo, plasticky vykreslené v prostoru s neuspěchanou jistotou. Zvuk jakéhosi chřestítka, připomínajícího ocas naštvaného chřestýše, je rychlý, čistý a tak přítomný, že se až leknete a úplně cítíte rezonanci nástroje. Stejně tak když se do zvuku přidají dřívka, můžete naprosto dokonale lokalizovat jejich polohu ve všech třech osách a téměř až vidíte ruce, které s nimi tlučou. Dostatečná rezerva H300 v každém ohledu jednoduše nechává vyniknout nahrávku přesně tak, jak ji zvukař stvořil.
Vymyslete si libovolně složitou skladbu, Hegel H300 se nenechá zaskočit. Verdiho „Requiem #2. Dies Irea" ze sampleru Bowers&Wilkins a Londýnského symfonického orchestru pod taktovkou Sira Colina Davise vás zalije nekomprimovanou dynamikou a velikou jistotou, i v těch nejnáročnějších a nejkomplexnějších pasážích zůstává zvuk čitelný, čistý a přesný. Hegel také nijak nevstupuje do barevného podání, nástroje mají své přirozené textury a barvy, tak jak jsou zachyceny na nahrávce – zesilovač zůstává vpravdě nestranný, snad jen timing je trochu pomalejší a zvuk se nikam netlačí.
Klidný charakter si tak trochu kupodivu rozumí i s říznějším, metalovým zvukem, jako třeba u skladby „Frequency" od L.A. Guns („Waking the dead" | 2002 | Spitfire | SPT-15192). Rychlý, čistý zvuk dobře odděluje jednotlivé nástroje i vokál. Když se ozve rána do bicí, je přesná, konkrétní a velmi objemná, zesilovač dokáže napumpovat skrz reprosoustavy do prostoru kvanta energie. Činely jsou výrazné, výborně rozlišené, ale celá reprodukce se drží trochu zpátky, je tu opět ona mírně neosobní mechaničnost, které se ale nedá říkat analytičnost – detailů je rozhodně dost, H300 má ale příliš klidný a jemný charakter.
Nestrannost Hegelu velmi sluší hlavně akustickým, či obecně řečeno přirozeným skladbám. Nádherně přítomné, jasné akustické kytary jsme si užili ve „Waiting" od The Paperboys („Closer to the Music vol. 3" | 2009 | Stockfish | SFR 357.4009.2). Nenásilná jistota H300 také drží realistické proporce jednotlivých nástrojů, respektive nutí k tomu reprosoustavy. I tady se projevuje ale trochu ambivalentní charakteristika zvuku – píšťaly a housle jsou přeci jen poněkud nadmíru intenzivní. Tak trochu za to může i až extrémně čistá a mírně zdůrazněná nahrávka od Stockfish Records, ale Hegel H300 jednoduše v určitých partiích frekvenčních spektra nepřipouští kompromisy.
Hegel H300 je výstavní skříní norského výrobce a ten to dobře ví. Za nemalých, ale z pohledu dnešních cenových trendů vlastně ještě i poměrně zaplatitelných 120 000,- Kč nabízí v podstatě všechno, co ví v Hegel o zesilovačích. Díky jeho trochu specifickému charakteru, kdy je po drtivou většinu času klidný, transparentní, energický a dokonale kontrolovaný, ale občas umí být až trochu nesmířlivý a tvrdý (je-li nahrávka nedokonalá), budete patrně muset dobře vybírat jeho partnery – díky poctivé a promyšlené konstrukci není zase až tak důležitý zdroj signálu (respektive musí bezchybně načítat data), není ani tak důležitá použitá kabeláž, ale enormně důležitá je volba reprosoustav. Pokud Hegel spárujete s nějakými ostřejšími, výsledná kombinace bude sice krátkodobě hodně atraktivní, rozhodně si získá vaši pozornost, ale časem by mohla být možná i příliš prezentní. Zajímavější z dlouhodobého hlediska budou reprosoustavy podobné svým charakterem právě produktům českého dovozce Xavian. Skrz ně je reprodukce precizní, H300 má sílu pro jakoukoliv hudbu, jakýkoliv okamžik a jakkoliv složitou výhybku. Takže je-li vám cizí prvoplánová vulgárnost či jakákoliv jiná přehnanost, Hegel H300 může být vaším kandidátem. Nebýt snad občas až přílišné mechanické dokonalosti, byl by perfektní.
Kč 120 000,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ nenápadný, ale robustní design
+ dostatek sil pro jakékoliv reprosoustavy, hudbu a hlasitost
+ komplexní, detailní a klidný zvuk
+ pokud systém vyladíte, je velmi příjemný
ZÁPORY
- Hegel umí občas být trochu moc nekompromisní
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: XAVIAN | www.hegel.cz
