Hodnotit objektivně reprosoustavu, která si za dvacet let své existence vybudovala jedinečnou pozici i (možná dokonce hlavně) mimo komunitu vyznavačů věrné reprodukce zvuku, to je nelehký úkol. Už proto, že dvě desetiletí na trhu setrvává málokterý produkt, ještě méně jich pak přežívá beze změn, upgradů a aplikací moderních technologií. Bowers&Wilkins Nautilus, familiérně zvaným Šnek, se to povedlo a vznikl kolem nich doslova kult. I přesto je možné je prozkoumat kritickým okem – zvláště v tom smyslu, zda je neměnnost Nautilů skutečně způsobena jejich konstrukční dokonalostí nebo právě puncem legendy.
Když uvidíte nezaměnitelný tvar ozvučnice, trochu vás zaskočí její rozměry. Nautily nejsou malé reprosoustavy, ale rozhodně nepatří k obrům. Ve větším prostoru mohou i přes veškerou extroverzi být dokonce nekřičícím až nenápadným, ale vkusně moderním kusem nábytku. Při prvotním setkání je pravděpodobné, že pozorovatel nebude tak úplně věřit svým očím, protože Nautilus své rozměry dobře skrývá v křivkách a zaobleních (navíc na fotkách vypadají vyšší a štíhlejší než jsou) a oproti jiným referenčním reprosoustavám je skutečně malý – jediný zástupce B&W Prestige série měří na výšku „pouhých“ 1210 mm, z čehož odhadem oněch 210 bude patřit masivnímu padesátikilovému podstavci z imitace žuly. Do šířky narostly Nautily hlavně díky masivnímu basovému měniči na 430 mm a do hloubky zase jen díky dlouhým tubusům ozvučnic středo-výškové sekce na 1105 mm. Hlavním konstrukčním materiálem ozvučnice je zvláštní vláknitá směs, která se spéká a pak je z dvou odlitků ručně sestavena ve výsledný tvar. Přestože použití kompozitu evokuje lehkost, má i přes skromné rozměry Nautilus téměř osmdesát kilogramů, nepočítaje v to zmíněný podstavec.
Vysoká pořizovací cena B&W Nautilus má několik zdůvodnění – Britové ji vyvíjeli celých pět let a to s cílem bez ohledu na náklady dojít nejdále, jak to jen technologie reprodukce umožňuje. To vedlo k vytvoření dnes již dobře známého principu samostatných zužujících se trubic pro tweeter, výškový měnič a středový měnič. Poměrně volně vsazené reproduktory totiž nežádoucí frekvence, vyzařované jejich zadními stranami nepouštějí do samotného kabinetu, ale v tlumené separátní ozvučnici se tyto postupně odbourávají. Tím se minimalizuje přenos nežádoucích (tedy jiných, než generují reproduktory) rezonancí, zkreslujících emitované zvukové informace.
Zde ale nastává problém v basové sekci, kde trubice dostatečně dlouhá, aby pohltila všechny nežádoucí rezonance, měří něco kolem čtyř metrů. V běžném obývacím pokoji by tedy taková protažená ozvučnice nebyla zrovna nejpraktičtější, nemluvě už o estetické stránce věci. Koluje několik historek o tom, jak pánové u Bowersů přišli na nápad se zatočením ozvučnice. Nejsušší z nich hovoří samozřejmě o oné inspiraci loděnkou, nejvtipnější pak o tom, že hlavní technik problém řešil a řešil, převracel po mnoho týdnů předem a zadem a nakonec nevydržel a kdesi na večírku se svěřil ženě s neřešitelným trablem. A ejhle, žena nezaujatá fyzikou nebo čímkoliv jiným z oblasti audia prostě prakticky řekla, ať „tu rouru stočí a je to“. Designér rázem prozřel, zahodil koktejl a utíkal do vývojového centra B&W vytvořit prototyp, který se změnil v dnes známé tvary. Kdo má pravdu, to se po pětadvaceti letech od začátku vývoje už nikdo nedozví, ale jisté je, že koncept funguje na výbornou a ani při skutečně vysokých hlasitostech se ozvučnice v žádné sekci neklepe víc než pudl u roztopeného krbu.
Nautilus jsou plně čtyřpásmové reprosoustvy, osazené čtyřmi měniči vlastní výroby. Všechny sdílí jako hlavní konstrukční prvek membrán anodizovaný hliník – kvůli jeho pevnosti a nízké hmotnosti. Silné magnetické pohonné systémy tak každou membránu mohou velmi precizně kontrolovat, i když pro plnou nadvládu nad zvukem výrobce silně doporučuje čtveřici velmi silných zesilovačů na každý kanál – rozumné minimum je 200 Wattů, dvoj- až trojnásobek ničemu neuškodí. Nutnost čtyř zesilovacích prvků indikuje i napevno integrovaný reproduktorový kabel – splétané stříbro se na konci dělí na osm tenoulinkých drátků, chlapci z vývojového oddělení mají vše ale zjevně dobře spočítané, neb to funguje.
Ale vraťme se zpět k měničům. Nejvyšší tóny vyzařuje kopulka o průměru 2,5 cm, vyšší středy pak stejná membrána, jen s dvojnásobným průměrem. Nižší středy má na starosti zajímavý plochý měnič, kombinující kromě zmíněného hliníku v konstrukci ještě polyuretanovou pěnu. Už nabízí poměrně velký průměr membrány – celých 10 cm. Monstrózní basák je pak opět jen čistě hliníkový, aktivní plocha membrány má průměr 30,5 cm. Součet ploch, jimiž Nautilus tvoří zvuk, zaručuje solidní akustický tlak.
Poslechový test probíhal v dobře vybaveném ostravském hifi studiu Špalíček, pod patronací pana Mahdala. Připojená sestava byla hodná úrovně Nautilů – jako zdroj signálu hrál Denon DCD-A100 a to buď jako plnohodnotný zdroj signálu (hlavně kvůli nemožnosti prezentovat SACD přes digitální výstup) nebo pouze jako transport (kdy zvuk byl přesnější a pod větší kontrolou díky převodníkům v předzesilovači). Řízení signálu obstarával nový top předzesilovač / procesor Classé CP-800. Koncové zesílení měly na starosti dva „monobloky“ Classé CA-5300, což je vlastně pět koncových zesilovačů v jednom šasi – je to prostorové úsporné řešení potřeby mít alespoň čtyři výkonové zesilovače na kanál, jak již bylo řečeno. Díky solidnímu výkonu 300 Wattů na kanál tento model odpovídá nárokům Nautilů. Kabeláž nesla značku AudioQuest, až na pevně integrované reproduktorové kabely. K dispozici pro srovnání byly Bowers&Wilkins 802 Diamond.
V první řadě je třeba Bowers&Wilkins Nautilus vyseknout poklonu hned na začátek – takhle hrající reprosoustava musela být před dvaceti lety skutečným zjevením a to nejen po designové stránce. Šneci totiž hrají až neuvěřitelně nezabarveně, je jasně cítit charakter jakéhokoliv připojeného komponentu a jakákoliv změna v sestavě. Pokud postavíme vedle Nautilů téměř jakékoliv moderní referenční reprosoustavy (mnohamilionové gigantické reprosoustavy jsou přeci jen dále…), až na množství reprodukovaného detailu, v kteréžto oblasti některé moderní měniče fungují ještě o malý kousek lépe než ty v Nautilech, nebude pochyb, že i dnes patří tyto Bowersy na špičku. Snad jen fakt, že pro podání svého nejlepšího výkonu vyžadují místo jednoho či dvou párů monobloků rovnou čtyři – dnešní reprosoustavy jsou přeci jen o něco málo tolerantnější k zesilovacím prvkům.
Přestože iluze prostoru je poněkud citlivá na umístění a natočení obou reprosoustav, po vhodném umístění a sladění s prostorem nabízí Nautilus nádherný, široký a hluboký obraz zvukové scény. Všechny nástroje jsou umístěny za reprosoustavami, neomezené samotnými těly ozvučnic v pravo-levém směru. Výbornou prezentaci ukazuje „Velká brána Kyjevská“ z alba Crystal Cable Arabesque. Dobře čitelné nástroje, integrované ve velmi pevném a jasném celku zní jako na skutečném koncertě. Přirozené barvy a nesmírná dynamika spolu s fenomenální kontrolou nad zvukem tvoří skutečně strhující celek. Ten má taky ve vnímání u posluchače přednost před patologickým pitváním detailů na úkor smyslu skladby.
To, že referenční bedny mají přehrát jen obdrženou informaci s minimálním zkreslením je jasné – to, jak to dokážou Nautily je skutečně imponující. Hlas Sabiny Sciubby v duetu „Visions“ s Antoniem Forcione je prostě a jednoduše naprosto realistický – ani uměle barevný, ani suchý, prostě perfektní. Stejně tak Forcioneho akustická kytara je vykreslena do detailu, hlavně však s nesmírnou energií – drnknutí do struny zní čistým kovem, v pozadí je slyšet vibrující masa vzduchu ve dřevěném těle nástroje. Je pravdou, že Nautily hrají prostě a jednoduše informace – a protože stejným způsobem hrají i zesilovače Classé, je v této kombinaci výsledný zvuk hodně analytický a tvrdší. Kdo by ale chtěl jiný projev, nechť jednoduše sáhne po trochu vřelejších strojích či někam do řetězce začlení elektronku – a Nautily už se postarají o přesnou reprodukci dodávaných (byť zbarvených) informací.
Oproti jiným reprosoustavám se zdá, jako by u Šneků bylo podstatně méně basů, ale to je jen iluze – po zaposlouchání se objevíme, že tyto reprosoustavy prostě jen nahrají nežádoucí artefakty, způsobující dunění a doznívání nejspodnějšího pásma. Vivaldiho „Laudamus Dei“ je na nahrávce Audio Digital Masters III nahrané velmi přesně a je dokonale slyšet linka jednotlivých nástrojů. Nautily také předávají do poslechové místnosti téměř nevyčerpatelné množství energie a vytváří akustický tlak, který můžeme vnímat celým tělem.
To je příjemné ostatně nejen u klasiky, kdy je dojem z velkého tělesa skutečně velký a nesmírné dynamické schopnosti podporují zdání skutečného orchestru, ale příjemné je to též u tvrdších nahrávek jako je „Haifish“ od německých extrovertů z Rammstein. Skvostný cit pro rytmiku nahrávky a kopák silný tak, že by snad dokázal změnit i rytmus srdce strhnou a nadchnou i ty, kteří normálně podobnou hudbu nemusí.
Díky frekvenčnímu rozsahu Nautilů se do nich „vejde“ i nejnáročnější z nástrojů – varhany. Bachovu „Tokátu a fugu“ je radost poslouchat. Nejnižší tóny pevně a bez náznaku ztráty kontroly rozvibrují každý atom v poslechovém prostoru. Zvuk má sílu a přes celý rozsah rejstříků nástroje je projev celistvý, frekvenčně vyrovnaný. Lze vnímat plynulé tisknutí jednotlivých kláves, vznik tónů od jejich počátku až k zániku, vše rozlišeno po vrstvách a bez zatajení jakékoliv informace.
Nautily v kombinaci s Classé jsou nekompromisními kritiky nahrávek – předají posluchači přesně to, co jim zdroj signálu naservíruje. Tak třeba objevíme, že hlas Johnnyho Cashe je na srdcervoucí „Hurt“ nahrán v prostoru s poněkud větším echem než jeho kytara, znící čistě a velmi intenzivně. Naopak třeba často ostře znějící a kousavé vysoké hlasy sboristek, pějících Palestrinovo „Kyrie“ v obřím kostele jsou naopak nahrané skvostně a hladce, ale musí pro své vyniknutí mít adekvátní elektroniku.
Vraťme se zpět k fantastické kontrole reprosoustav, respektive k jejich schopnosti dokonale vyhovět jakémukoliv zesilovači – čím lepší zesilovač, tím lepší výsledek. Příkladem budiž třeba kopák, provázející celou skladbou „Rich Woman“ od Roberta Planta a Alysson Kraus. Má poněkud méně objemu, než třeba u „diamantových“ osmistovek od stejného výrobce (asi jako když zařadíte do hi-fi řetězce kvalitní filtr napájení), ale jeho přesnosti se vyrovná máloco – konturovaný, jasně vyřezaný bas nedoznívá ani vteřinu poté, co daný tón dohraje na nosiči.
Velmi dobře je znát schopnost Bowersů zvládnout cokoliv na elektronické hudbě - němečtí Yello nešetří zvukovými elektronickými experimenty a tu sáhnou k ultra-hlubokému basu, tu k cinkavým výškám jakéhosi kovu. Vše umělé, vše tedy bez nutnosti zachytit „ty správné“ barvy a textury nástrojů – ale Nautilus tu pulsují basovým rytmem, rozvrstvují zvuk s chladnou analytičností a předávají každý bit informace, který do nich hudebníci skrz stříbrný kotouček posílají. Basy v masterované verzi „The Expert „ vám proklepou hrudník dokonaleji než revizní lékař a vyzkouší pevnost nejen u okenních a tabulek, ale i u sousedovic nervů.
Ve výčtu plusů bychom mohli pokračovat téměř do nekonečna, ale ukončeme nadšení zopakováním prostého konstatování ze začátku textu – před dvaceti lety musely Nautily být skutečným zjevením a dnes, s mnohem dostupnější a lepší elektronikou, je jejich potenciál využit zcela naplno a stále stačí na špičku mezi high endem. Tohle jsou reprosoustavy, které svým jedinečným designem, univerzálním „nijakým“ vlastním projevem a ultimativním provedením nadchnou každého milovníka špičkového zvuku. Je pravdou, že milovník hudby k nim zvolí pravděpodobně něco jiného než velmi analytické Classé, které dává vyniknout spíš jednotlivým složkám zvuku než hudebnímu celku, ale to nevadí – téměř absolutní nepřítomnost vlastního charakteru Nautilů umožňuje provádět libovolné kombinace, zkoumat dokonale jak ten který komponent mění výsledný zvuk a bavit se hudbou, kterou nijak neomezují a nechávají vyniknout v celé její kráse (respektive ve všech aspektech krásy, které zvukový režisér dokázal vtěsnat na zdrojové médium). Přestože jsou téměř dva miliony skutečně velká částka za dvě poměrně malé reprosoustavy, pokud ji do reprosoustav můžete dát, nebudete investice do Šneků litovat. Ačkoliv i tady už jde jen o drobné nuance a osobní preference posluchače, zdali Nautilus nebo jiný špičkový mode; fakt, že B&W uhájily svou pozici po dvě desetiletí a ani mladí adepti na trůn nejlepších reprosoustav je nijak nezahanbí je fenomenální. Tohle jsou dobře investované dva miliony a mít je k dispozici, už by jeden pár stál i v redakčních prostorách…
Kč 1 816 000,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ design a zpracování ozvučnice
+ zvuk – přesný, rychlý, nezabarvený
+ frekvenční rozsah, pokrývající jakýkoliv nástroj
+ dynamika
+ čistě ekonomicky investice, která nikdy neztratí hodnotu
+ punc jedinečnosti
ZÁPORY
- některé moderní referenční reprosoustavy poskytují analytičtější zvuk
- bezpodmínečná nutnost použít alespoň čtyři velmi silné zesilovače na kanál
--- --- --- --- ---
VIZITKA PRODEJCE
Eurostar Ostrava
www.eurostar-ostrava.cz – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
+420 323 606 877
Hifi studio Špalíček
www.studiospalicek.cz – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
+420 608 712 537
Studio Jasyko
www.jasyko.cz – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
+420 541 210 108
