Řada Diamond je v katalogu Wharfedale, výrobce s britskými kořeny a tradicí, který jinak nabízí vyšší desítky různých reprosoustav v nějakých patnácti rozličných sériích (ale těžko držet krok s tempem, jímž se firemní portfolio rozvíjí), posazená zhruba doprostřed co do cenové náročnosti, aktuálně jsou k dispozici modely s přídomkem 12. Jde vlastně o moderní inkarnaci dostupného anglického hi-fi s cenami „pro každého“. Model Diamond 12.3 je menším z dvou dostupných sloupků.

Design reprosoustav je moderní, čistý a v dobrém slova smyslu lifestylový, zapadající snadno do aktuálních interiérů. Křivky ozvučnic jsou čisté, jednoduché a pravoúhlé. Měniče se rozhodl výrobce vpředu zapustit do oddělené desky (černé či bílé podle toho kterého dekoru zbytku skříně), celek pak stojí relativně vysoko nad podlahou díky do boků vycházejícím ostrým hrotům.

Zadní stěna je pojatá lehce jednodušeji, ale představuje to šetření na vhodném místě. Poměrně velký bassreflexový výdech vývojáři lokalizovali neobvykle vysoko, zhruba v úrovni prostředního ze tří osazených měničů. Zcela vespod najdete dvě sady reproduktorových terminálů v typickém „cik-cak“ vertikálním uspořádání.

Reproduktory vpředu působí čistě zasazené – žádné viditelné šrouby, žádné výstupky, je vidět, že se myslelo na běžné pokoje. Spatříte zde dva středobasy a tweeter ve 2,5 pásmovém zapojení. Pracovní komoru o objemu 26,6 litru zpevňuje několik horizontálních žeber.

Výškáč používá kopulku, osvědčenou i v jiných firemních modelech. Má průměr 2,5 cm, je tkaná z polyesterového filmu a tlumená lakováním. Planžeta se zdá být téměř plochá.

Kónusy obou identických středobasů o průměru 13 cm používají nové membrány Klarity. Jde o směs polypropylenu a slídy, což by mělo zlepšit poměr lehkosti a pevnosti. Membrána je vytvrzena radiálními žebry a usazena na měkkém závěsu. Feritový magnet má hliníkové zkratovací kroužky. Kmitací cívka je navinuta na formeru z kombinace epoxidu a skelných vláken.

Frekvenční výhybka používá topologii Linkwitz-Riley se strmostí 24 dB a cívky na vzduchovém jádře, které se v této třídě nevídají úplně automaticky. Dělící frekvence je 2 200 Hz.

Wharfedale udává frekvenční rozsah 45 – 20 000 Hz (+/- 3 dB), s poklesem -6 dB se dostanete až na 40 Hz. Citlivost se šplhá na 89 dB / 2,83 V / m, impedance je „kompatibilní s 8 ohmy“, avšak přiznává minimum na 5 ohmech.

Diamond 12.3 mají výšku 92,5 cm (+ 5 cm s nasazenými hroty), šířku 18 cm a hloubku 34,8 cm. Přestože nejsou obří, váží celkem výrazných 19,5 kg.

Wharfedale jsme poslouchali v rámci hlavní redakční sestavy, kde byl zdrojem Métronome DSC, řídil dělený zesilovač Norma Revo SC-2 LN / Revo PA 160 MR a propojeno bylo mixem kabelů Nordost Valhalla 2, Nordost Heimdall 2, KrautWire Supersymetric Gold a VYDA Laboratories ORION. Proud filtroval GMG Power Harmonic Hammer 3000P.

Soudě dle prvních hlubokých tónů „Honey Hill“ netypického dua saxofonistů Bena Webstera a Johnnyho Hodgese („The Soul of Ben Webster“ | 1995 | nahráno 1958 | Verve | 527 475-2) jsou Diamond 12.3 stále Wharfedale, ale přesto jsou jiné – je v nich cítit rukopis vývojáře Karl-Heinz Finka. Sloupky se nesnaží oslnit nějakou efektní hloubkou či hutností basu, decentní hloubka tu však je. Co je však nad očekáváními dané cenové relace, to je krásná struktura. Přitom nejde o přepjatě utažený spodek, je moc příjemný, pružný a rozhodně jde o etalon dané třídy.

Moc se nám líbilo vyladění středního pásma. Nejde o puristickou audiofilii, protože baryton Michaela Bublého v „Georgia on My Mind“ („Crazy Love“ | 2009 | Reprise | 9362-49627-7), jednom z jazzových standardů 30. let, byl mírně sladší a jaksi vřelejší, ovšem krásně hebký, hladký a znělý. Opět nemáte pocit, že posloucháte reprosoustavy za dvě desítky tisíc, ale klidně o polovinu (a někdy i víc) dražší. Středy však nenesou jen muzikální libost, ale také slušný pocit čistoty – ladění je však primárně rozhodně umně nastavené na pohodu, laskavost a báječnou poslouchatelnost, spíše než na analytičnost.

Rozličný cinkot v „Somewhere, Somebody“ z alba „The Hunter“ Jennifer Warnes, zpěvačky „toho hitu“ z „Hříšného tance“, byl znělý, jasný, ale přesto tak akorát vyvážený, nepřekračující meze zvonivosti a dominance či efektu. Čistota a detail patří též k tomu nejlepšímu v této ceně a hlavně všechna pásma zní v těžko slovy zachytitelné vnitřní harmonii, kdy nic není důraznější a nic utlačené, vše je prostě a jednoduše fajn.

Diamond 12.3 nejsou nijak efektní či expresivní, jejich zvuková signatura je veskrze decentní a proto i Brahmsův „Smyčcový kvintet č. 2 v g dur, op. III“ v podání The Allegri Quartet – který přizval, aby mohl zahrát skladbu pro pět muzikantů, hosta Patricka Irelanda – („G major Quintet, op. III“ | 2001 | nahráno 1994 | naim | naimcd10) nevyvolával žádná zemětřesení, nic nepřeháněl, ale byl podán s úpravností a kontrolou, které jsou mnohem nenucenější (a typicky „finkovské“), nežli je v této kategorii zvykem. Je to příjemný, plynulý a přesto slušně plný zvuk.

Jak už bylo řečeno, Wharfedale svou úlohu plní hlavně díky své muzikálnosti a tomu, jak organicky dokážou spojit skladbu do příjemné plochy, která se hezky poslouchá. Budeme-li hodnotit jejich analytické rozlišení třeba ve skladbě „Lotus Feet“ průkopníka jazzové fúze Johna McLaughlina („Remember Shakti“ | 1999 | Verve | 559 945-2), dojdeme k férovému, ale třídě odpovídajícímu standardu. Je to nicméně zralý typ přednesu, klidný, urovnaný a prostý zdůrazňování. Nehledejte u Wharfedale studiovou rozborku nejposlednějšího zašustění, ale mnohem spíše důstojné vyjádření hudební podstaty.

Zvuky, nástroje a vůbec vše, co bylo zachyceno do záznamu „Amuseum“, skladby Jamese Newtona Howarda („…and Friends“ | 1983 | Sheffield Lab | CD-23), zvládají Diamond 12.3 umístit do prostoru posunutého zdánlivě až za ozvučnice, navíc do překvapivě vzdušného a plastického obrazu. Koherence reprodukce by byla dobrá i u výrazně dražších reprosoustav, tady je důvodem k nadšení. Přesto není zvuk holografický, na to je příliš uvolněný a hezký, není v něm ani stopa po monitorové věcné strohosti – je to opravdu dobře vyrovnané, kultivované hi-fi.

Wharfedale se solidně poperou i s tvrdší a ne úplně špičkově nahranou hudbou, jako je „Leave it Like It Is“ od pražských The Prostitutes („Hometown Zombies“ | 2009 | nahráno 2008 | Championship | CHMPS 077-2). Pravda je, že ráz skladby byl přeci jen trochu ohlazenější, nicméně jako kdyby Diamond 12.3 dokázaly odfiltrovat do velké míry to méně příjemné a nechat zábavu, ani vyšší hlasitost je vlastně nerozhodí. Možná (tedy zcela jistě…) hrají svým vlastním způsobem, ovšem je to super, pokud nepotřebujete k životu fyzicky masírující důraz zvuku.

Střední sloupky Wharfedale Diamond 12.3 jsou krásným příkladem toho, že i dostupné hi-fi (je-li produkováno ekonomicky silnou firmou ve velkých sériích) může nabídnout překvapivou hodnotu za vámi investované peníze. Typicky (na danou třídu) dobré provedení značky se tu snoubí s chytrými řešeními mimořádně talentovaného Karl-Heinze Finka, který dotáhl charakteristický firemní styl reprodukce k důstojné dospělosti, decentnosti, urovnanosti a vřelé hudebnosti, kteréžto vlastnosti si za takové peníze sotva koupíte někde jinde – navíc od velkosériového výrobce typu Wharfedale. Diamond 12.3 možná nejsou audiofilsky utažené a analytické, přesto budou skvělé pro každého, kdo rád poslouchá, ať už je to cokoliv. Ve své příjemnosti, hudebnosti a zábavnosti jsou etalonem třídy kolem 20 tisíc korun.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Diamond 12.3 jsou naladěny tak, aby hrály od cca 50 Hz, v zásadě nemají nijak zdůrazněný bas, také výšky září se stejnou energií, byť je tu patrný mírný útlum mezi 200 a cca 3 000 Hz. Toto může zeslabovat pocity ostrosti a stát za celkově decentním a uhlazeným pocitem z reprodukce. Celkově nabízí reprosoustavy výtečnou nesměrovost a nejspíše záměrné ladění tímto způsobem, takže jim není příliš co vytýkat.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – s mřížkou (červená) a bez mřížky (zelená)

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Na tomto grafu je vidět příjemně korektní chování systému, snad jen maličko překvapující může být energie bassreflexové rezonance těsně pod 1 500 Hz, která se zdá být relativně výrazná. Navíc je v oblasti onoho jistého tlumení energie. Ale nezdá se, že by reflex nějak konkrétně promlouval do celkové odezvy.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Zde je dobře vidět, že Wharfedale vyladili své reprosoustavy na poslechovou vzdálenost. Je to uhlazená, čistá odezva (pomineme-li vliv místnosti), kde zejména pásmo od 200 Hz výše odvádí skvělou práci. Ale bas se v reálných podmínkách dostává až pod 40 Hz, takže oproti referenční měřící vzdálenosti vidíme ve všech ohledech citlené zlepšení.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Přestože stále nedosahuje nějakých kritických hodnot, harmonické zkreslení pod 1 kHz relativně stoupá a v oblasti pod 200 Hz už není úplně malé – atakuje i hranici 1%, kterou považujeme za ideální limit. Na druhou stranu v těchto kmitočtech je ucho jen málo citlivé na tento typ zkreslení a „prošlo“ by i několik procentních bodů.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Ladění ozvučnic je viditelné díky prvnímu sedlu mezi peaky na cca 51 Hz. Průběh impedance zůstává nad hranicí 5 ohm, jde tedy v zásadě o naprosto bezproblémové reprosoustavy. Je tu vidět mírná rezonance na 315 Hz, může jít však třeba o interakci s podlahou nebo vertikální stojaté vlnění uvnitř skříně. Důležité je, že to nezpůsobuje ovlivnění výstupu, jak se zdá. Impedance pak celkově není nijak nepřiměřeně náročná, stejně jako elektrická fáze.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 20 690,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ zábavně muzikální

+ výtečný pocit harmonie v kontextu cenové relace

+ atraktivní cenovka

+ „snadný“ a harmonický zvuk s typickým Finkovým laděním

+ dost možná nejzábavnější řešení s cenou kolem 20 tisíc

ZÁPORY

- nic, co by stálo za zmínku

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: RP Audio | www.rpaudio.cz 

fSdílet

Tweet