Neil Young. Velká slova. Velké sliby. Velký potenciál. Velký zástup velmi slavných podporovatelů. A také velký úspěch ve financování, kdy si obrovská spousta lidí nadšeně koupila zajíce v pytli, navzdory tomu, že během vývoje se do širšího povědomí zapsaly možná tucty podobných přístrojů a možná desítka podobných obchodů s hudbou. Má tedy nadšení Neila Younga nějaké reálná opodstatnění a stojí za to jeho koncept podpořit?
Když se řekne PONO, většina lidí si automaticky představí nejvýraznější symbol tohoto projektu, ten malý žlutý přehrávač s výraznou podobou (dodávaný mimochodem ve vícero provedeních, ovšem žlutá mu prostě sluší). Dost možná vás v reálu překvapí, že PONO není tak malé, jak vypadá. Kdepak, je to dokonce jeden z těch větších přehrávačů; navíc unikátní trojúhelníkový tvar vás nutí nosit ho v ruce – na kapsu u košile je moc velký, do kapsy u kalhot ho tak nějak dostanete, i když vytvoří výrazný hrb (což na vás na cestách může uvrhnout podezření, že jste z poslechu až moc nadšení) a zbývá tak možná nějaké zvláštní pouzdro na pásek či na ruku. Naštěstí je tělo z pevného plastu s protiskluzovou úpravou alespoň lehké. Možná tu však efekt a myšlenka, že PONO můžete postavit na stůl před sebe a pohodlně koukat na displej, mohla ustoupit konvenčnějšímu pojetí. Už proto, že by to mohlo znamenat větší displej, ten u přehrávače PONO je přeci jen dosti malý, zvláště s přihlédnutím k trendu větších, větších a ještě větších obrazovek na všech zařízeních.
Na horní a spodní trojúhelníkové straně najdete pak lesklou plochu s konektory – nahoře jsou výstupy v podobě dvojice 3,5 mm jacků, dole pak tradiční USB pro nabíjení a transfer dat, doplněný (nečekaně trojúhelníkovou) krycí „stříškou", pod kterou je slot pro SD kartu. Celý přehrávač nepůsobí bůhvíjak hezky, je ale zpracovaný perfektně a důrazem je tu zjevně odolnost; to by mohla proti mnohým naleštěným čínských soupeřů být docela výhoda v každodenním životě.
Na těle jsou pak pod nevelkým displejem pouhá tři tlačítka. Symbol plus a mínus netřeba vysvětlovat, kolečko pak potvrzuje, spouští nebo naopak vypíná. V poslední verzi firmware, kterou jsme měli před vrácením k dispozici, však také fungovalo jako tlačítko STOP a to i při vypnutém displeji. To je nešikovné, protože si při každé snaze o rozsvícení displeje si zároveň zastavíte přehrávání – podobných nekomfortních drobností je víc, ale soudě dle vývoje mezit třemi verzemi software, které jsme měli možnost vyzkoušet, jdou v PONO správnou cestou a jistě se vše časem zlepší. Ostatně, PONO vlastně ještě ani pořádně nebylo uvedeno, takže ho berme jako stále ještě vyvíjený produkt...
Většina interakce s přehrávačem probíhá přes displej – ten se snaží využít rozumné maximum plochy, ale na úzkém přehrávači jí naneštěstí moc není. Zobrazení na displeji se také otáčí kolem dokola podle údajů z gyroskopu. Z velmi citlivého gyroskopu, nutno říct, nebo možná jen nedostatečně zkroceného programem – občas se stane, že se obraz přetočí ve velmi nevhodnou chvíli a trvá, než se naučíte PONO pohodlně ovládat. Nebo prostě skončíte u toho, že pozici natvrdo zamknete a bude.
Komfort ovládání není zlý, ale není ani ideální – pokud naplníte přehrávač pár stovkami alb (což při dnešních velikostech SD karet a interních 64 GB není žádný problém), dostat se ke kýženému cíli listováním po malém displeji, kdy se vždy vše posune o relativně malý kus, není nejsnazší. Zopakujme to – uživatelský komfort prostě není nic, z čeho byste byli nadšeni. Ale třeba se ještě zlepší...
To samé platí i pro dodávanou aplikaci, skrz kterou můžete hudbu do přehrávače plnit (není to ale nutné, přehrávač se přihlásí jako dvě externí diskové jednotky – vnitřní paměť a SD), nakupovat a organizovat. Je to tak trochu centrum služby PONO, podobně jako iTunes. Koncept ale také zadrhává, program je nicméně také ve vývoji, tak mu dejme čas. Co potěší, to je raketově se rozrůstající počet titulů, které si můžete koupit (už to nejsou jen alba Neila Younga, jako ještě nedávno) a férová cena, často poloviční třeba oproti HD Tracks. Plus hudbu u PONO koupíte bez zbytečných průtahů i v Čechách.
Návrh hardwarové části svěřil Neil Young velmi povolanému týmu – pánům z Ayre, kteří patří v práci s moderními digitálními formáty mezi nejlepší. O technické stránce se ale bohužel mnoho nedozvíte; uvnitř je D/A převodník ESS Sabre 9018, pro podobné zařízení více než dostačující úrovně. Ten umí pracovat s rozlišením až 32 / 384, byť v PONO je softwarově limitován na 24 / 192. V propagačních materiálech se dále píše, že obvody vychází přímo z nejvyšších modelů Ayre v ceně desítek tisíc dolarů. Jejich základní idea možná...
Ovládací rozhraní běží na očištěné verzi systému Android. PONO má pak pro geeky a ty, kteří touží po tom nejlepším, jednu vadu – nepodporuje totiž DSD. Na druhou stranu má dost energie i pro zkrocení náročných sluchátek; v režimu, kdy horní 3,5 mm jack variabilního výstupu řeší jeden kanál a linkový výstup v druhém 3,5 mm jacku se promění v druhý kanál (a tedy symetrický provoz), rozhýbal přehrávač v klidu i Audeze LCD-X, se studiovými Sennheiser HD26 Pro byl pak jednoduše úžasný a suverénní i přes jediný jack. Mimochodem, pokud budete chtít, můžete linkový výstup proměnit na druhý variabilní a sdílet tak radost z poslechu s někým dalším.
Jakkoliv Neil Young činí skvělou věc, když se snaží dostat přes PONO kvalitní zvuk k masám, pro audiofila a náročného posluchače je přeci jen důležitější než služby okolo samotný přehrávač, byť je trochu neférové oddělovat jednotlivé části ekosystému. Kontrabas Esperanzy Spalding v „Apple Blossom" z desky „Chamber Music Society" byl hezky plný a hlavně velmi dobře kontrolovaný, pevný -na mobilní přehrávač nečekaně dobrý výkon. Líbilo se nám, že i přes velkou energii díky skvělé kontrole bas neovlivňuje zbytek pásma, zvuk není těžký. Kultivovaný projev nehraje na efekt, ale skutečně na věrnost, což se rozhodně daří.
PONO má i velmi dobré rozlišení a v kategorii desetitisícových přístrojů (možná i o něco dražších) patří na špičku. Přehrávač velmi pěkně rozebral celé střední pásmo se všemi nástroji v „Too Darn Hot" Elly Fitzgerald, udržel ve všem pořádek a hlavně dával znát hloubku vokálu i nástrojů. Parádní byla také celková čistota, s níž i starou (byť remasterovanou) nahrávku přehrávač vykreslil. Hudba byla strhující, autoritativní a naprosto plynulá, suverénní – u velkých domácích sluchátkových zesilovačů se dočkáte většího pocitu hloubky a větší uvolněnosti, avšak PONO je prostě velmi dobrým přístrojem s výjimečně dobře kontrolovaným přednesem. Na druhou stranu žestě by si zasloužily ještě trochu více bezprostřednosti, příděl energie prostě u malého zařízení není nekonečný.
Horní část frekvenčního pásma, zaplněná třeba vibrafonem a činely v „Question and answer" z desky Burtona, Methenyho, Hollanda, Haynese a Corey „Like Minds", je nebývale jemná – vlastně možná až příliš, trocha expresivity a znělejší podání by dojmu neuškodilo. Své místo v reprodukci si ale nástroje vybojují, byť o fous menší, než by bylo ideální. I tak zvládne PONO předat velké množství informací, nenásilnou a neunavující formou i při vyšších hlasitostech.
Dynamika velkého orchestru, jaký hraje třeba Mozartovo „Requiem, K626" (a je to konkrétně Dunedin Consort pod taktovkou Johna Butta), je přeci jen ne úplně plnohodnotná, ale nepoměry střední třídy mobilních přehrávačů stále výborná. Ani při vyšší hlasitosti se zvuk nehroutí a ani neztrácí kontrolu, cítíte však už napětí a blízkost limitu, schází tu trochu rezervy. I tak je přehled rozhodně dobrý, jednotlivé nástrojové sekce jsou zřetelně oddělené a vnímáte i hloubku dění, ne jen povrchní naznačení nástrojů.
Jemná, klidná, něžná „Where or when" z alba „Quiet Nights" Diany Krall ukázala, že i přes neanalytický charakter reprodukce jsou úvodní činely velice klidně, jistě a přehledně oddělené, že jednotlivé údery nesplývají v často slýchaný sykot, ale skutečně jsou řadou oddělených zvuků, doznívajících dlouho a kontrolovaně. Všechno je čisté a přehledné, tvůrci v Ayre dokázali skvěle vyvážit rozlišení a muzikálnost.
Když jsme včlenili PONO do běžného hi-fi systému v roli linkového zdroje, ocenili jsme i separaci kanálů (tedy v symetrickém režimu) a dobré prostorové podání, související s celkovou velmi dobrou kontrolou. „Sněhurka" od Rimského-Korsakova měla výbornou lokalizaci nástrojových sekcí, scéna působila propojeně a jistě. Navíc PONO hraje tak, že vlastně berete za samozřejmost jeho čistý, jasný a pevný přednes, to, že hudba se poslouchá snadno a lehce, byť je plná a příjemně muzikální.
PONO jako služba i jako přehrávač je takový hořkosladký bonbón. Je z něj cítit prvotní nadšení nad myšlenkou Neila Younga a také odvádí výjimečně dobrou práci v popularizaci důležitosti kvalitního poslechu. Potud skvělé; výjimečně dobré prodejní výsledky jsou pak jistě také potěšující. Horší je to, že na konci roku 2014, kdy jsme přístroj měli k dispozici, byl stále hluboko ve fázi vývoje. Nekomfortní aplikace a některé ovládací prvky na přehrávači samém se snad časem a vývojem vyřeší, fyzický diskutabilní komfort je pak na zvážení každého potenciálního vlastníka. Je také škoda, že PONO nepodporuje DSD a spíše odpovídá svými specifikacemi době, kdy jeho myšlenka přišla na svět (tedy zhruba roku 2012). Během té doby se však rozšířilo spoustu zajímavých služeb (v poslední době třeba hi-res Tidal) na poslech hudby a objevila se spousta většinou čínských přístrojů, které za méně peněz často nabízí stejné, ne-li lepší parametry. Zvukově pak ale PONO patří na špičku své kategorie; se svým příjemně přirozeným, suverénním a autoritativním přednesem se výborný poslouchá a neunavuje, navíc zvládne jak cestovní, tak velká audiofilská sluchátka. I tak je to ale spíše vynikající přehrávač na pokraji high-endu, než „to nejlepší, co můžete slyšet", jak hlásal Neil Young. A nebo je to možná „high end pro masy", kdo ví. Každopádně doufejme, že přijde něco jako PONO MkII, dotažené na skutečnou současnou špičku, jinak by to byla opravdu škoda výjimečně zajímavé myšlenky.
USD 399,- = cca Kč 9 750,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ čistota a kontrola
+ velice dobré rozlišení
+ rychlost procházení i velkým objemem hudby (pokud ovládnete uživatelské prostředí)
+ možnost připojit sluchátka též symetricky (to pro ta náročná)
+ velmi příjemná výdrž na baterie
+ velmi dobrý bas
+ je vidět snaha o vývoj správným směrem
+ férová cena hudby v PONO obchodě
ZÁPORY
- ne, neplní slova Neila Younga o „nejlepším zvuku, který můžete slyšet"
- v tomto stádiu opravdu prachšpatná, nekomfortní aplikace
- naše verze firmware nebyla schopná přečíst plnou SD kartu (což po osmi hodinách plnění opravu zamrzí)
- malý displej, na který jste odkázáni
- přecitlivělé gyro, otáčející displej v nejnevhodnějších chvílích
- celkově neergonomické
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: PONO | www.ponomusic.com
