Němečtí (ač v Londýně registrovaní a rodilým seveřanem založení) Voodoo Labs jsou možná lehce „alternativní“ značkou, zejména v tom smyslu, že funkce a podstata jejich kabeláže je pro ně zjevně víc, než jejich vnější forma. Na druhou stranu, protože jde o těsné spolupracovníky technicky výrazně orientované značky Audionet, možná se není co divit. Po odvážném „osahání“ audio světa reprokabely Witchcraft (dnes už můžete mít i signálové kabely též konstrukce) přichází nižší, zcela jinak pojatá série kabelů Carbon Age – jak už název napovídá, hlavním konstrukčním tématem je uhlík.

Hlavní konstruktér Jan Hendrik Geschke je mimochodem mužem mnoha profesí, věnuje se totiž třeba i historii umění, verifikaci vzácných děl a podobně. A „doma po večerech“ si vyvíjí kabeláž, kterou jako svou referenční adoptoval třeba zrovna v úvodu zmíněný Audionet.

Je-li třeba něco na produkci Voodoo Labs ocenit, pak je to rozhodně odolnost vůči jakékoliv estetické předpojatosti a očekávání toho, jak má drahý kabel vypadat. V řadě Carbon Age se rozhodně nic neleskne, nejde o tuhé, masivní „hadice“, vše je podřízeno účelu a funkci, neboli základní firemní filozofii co nejmenšího odporu a „neomezování“ vodičů.

Carbon Age (signálový)

Když poprvé vezmete cinchový propojovací kabel Carbon Age do ruky, říkáte si, co na něm stojí tolik peněz. Vnější obal (na přání bílý, černý nebo šedý) působí gumově, koncovky přinejlepším účelně a výrazné tvarování celého kabelu s patrnými zkruty tak nějak celkově „prakticky“. Netypické je oddělení fází do dvou větví, sbíhajících se až těsně u koncovek. Možná vaši pozornost upoutá drobná nálepka, která říká, že váš konkrétní pár kabelů má definovaný odpor – v případě testovacího vzorku 0,4 ohm.

Kabel je v zásadě docela tuhý, ale ne neohebný. To se hodí, protože výrobce říká, že by se rozhodně neměl nikde a ničeho dotýkat, v nejhorším případě by měl ležet na nějakých kabelových vzpěrách (ostatně těmi kariéra Vodoo Labs začala).

Ona jistá pevnost má ovšem své důvody. Třeba to, že přítomné vodiče jsou plně oddělené a držené v konzistentní vzdálenosti od sebe. Signál sám je – logicky s ohledem na jméno – přenášen pomocí uhlíkového vodiče (600 000 nanotrubiček v každém z kabelů), který není nikterak stíněný. To je celkem výrazný odklon od všeobecně přijímaného poznání, že právě stínění je zásadním prvkem. Vodoo Labs zase naopak říkají, že protože podle jejich know how cestuje informace primárně v elektromagnetickém poli kolem kabelu, jakékoliv prvky, které budou kolem vodiče (oplety, stínění a kdoví co dalšího) pouze blokují optimální přenos. Zůstávají tak jen u toho, co je pro konstrukci nezbytně nutné.

Vyjma koncovek v sobě nemá Carbon Age ani kousek kovu. Cinche jsou připojeny přes stříbřený kontakt pájený též stříbrem, finální kontakt je z pozlacené mědi.

Přestože je konstrukce patentovaná, výrobce záměrně nezmiňuje nic dalšího, nejde nijak zásadně do hloubky nebo nedefinuje krom odporu další parametry.

Carbon Age (reprokabel)

Z naprosto stejného technologického i konstrukčního základu pak vychází i dostupná reprokabeláž Carbon Age, lišící se fakticky jen koncovkami. Respektive zde ještě navíc obě větve nekončí v jediné koncovce, ale každá fáze má svůj oddělený kabel. Uhlíkový obal koncovek je robustní a kontaktní banánky upřímně možná trochu krátké (vidličky jsou tím pádem možná praktičtější), ale svůj účel bez problémů plní.

Fakticky jediným popisným rozdílem, který je k dispozici, je to, že v každém kabelu je plný milion uhlíkových nanotrubiček.

Carbon Age jsme měli k dispozici ve dvou vývojových generacích, jako jakýsi téměř finální prototyp a pak skutečně produkční verzi (lišící se zejména koncovkami kabelů, ale s poměrně dost význačným zvukovým rozdílem). Primárně jsme srovnávali v sestavě Métronome DSC / Norma Revo SC-2 LN / Norma Revo PA 160 MR / KEF Blade One Meta a to s kabely KrautWire Super Symetric Gold a Nordost Heimdall 2. V klubku byly dále Nordost Valhalla 2 a VYDA Laboratories ORION. Kabely také chvíli hrály ve „stolní“ sestavě s EverSolo DAC-Z8 / Musical Fidelity M8xi / Fyne Audio F1-5 s komplet kabeláží ZenSati Authentica. O podrobnostech sestav se můžete přesvědčit v pravém sloupci -->.

Během několika týdnů testovacího období však kabely objely spoustu dalších sestav, kritický poslech jsme měli možnost absolvovat na Kalista Dream Play One XC / Vitus Audio SL-101 mkI / Vitus Audio SS-103 mkI / Rockport Technologies Avior II a to v porovnání s kabeláží Nordost Valhalla 2. Další ze sestav, kterou stojí za to zmínit, je Accuphase DP-770 / Accuphase E-5000 / Fyne Audio F703, taktéž vk kompletním propojení kabely Valhalla 2.

Upřímně řečeno, Voodoo Labs Carbon Age patří do kategorie kabelů, k nimž musíte tak trošku dospět – nemají vůbec žádný wow efekt a trvalo nám docela dost pokusů „tam a zpět“, než jsme docenili jejich faktickou nevýraznost, míněno v dobrém slova smyslu. S prototypovou kabeláží se pak stalo i to, že kabely naopak do sestavy velmi nesedly – konkrétně mezi Vitus a Rockport, to pro úplnost.

Linka nejhlubších tónů francouzského popíku „Gentlemen cambrioleur“ od otcovsko-synovského dua Dutronců (Jacques & Thomas Dutronc | „Dutronc & Dutronc“ | 2022 | Tomdu | 00602445827756) je nahraná poměrně dost šťavnatě a tak lehce rozmáchle, ať už je to její proveniencí nebo prostě tím, že jde o prakticky rádiový hudební materiál. Carbon Age jako když po zapojení „vypne“ nějakou obvyklou kabeláži uměle přidanou naléhavost nebo nutkavost, hudba tím pádem vyvěrá nenuceně rozčleněná, přirozeně přehledná a s pocitem, že ze signálové cesty cosi zmizelo - samozřejmě cosi, co tam nemá být, co přidává přenosová cesta. Tak trochu je to v dobrém i zlém, protože tím více uslyšíte zúčastněné komponenty a samu nahrávku, ale rohodně je to krok směrem k ideálu hi-fi. Tón je definovaný naprosto neokázale, spořádaně a strukturovaně, chvíli si říkáte, že je to vlastně až obyčejné, ale to je koneckonců celá idea high-fidelity – nepřidat, ani neubrat. Carbon Age nicméně rozhodně akcentuje konkrétnost a věrnost tónu, jeho definici a strukturu nad efektní mohutostí objemu.

Ač je sbor The Gesualdo Six malý, jejich nahrávka Byrdovy „Mše pro pět hlasů“ (2023 | Hyperion | CDA68416) je plná skutečného ambientu a těch drobných nuancí, které dělí obyčejnou reprodukci od té mimořádné. Po zapojení Carbon Age jako kdyby se opět nestalo nic šokujícího, nejiskří to, nejásá a takříkajíc „hudebníci nepřišli do místnosti“ – a přesto, jako kdyby se všechno tak nějak urovnalo, uklidnilo a hlasy zpěváků zcela bez pompy zní jasně, srozumitelně a jeden každý jako solitér. Minimálně oproti kabelů Heimdall 2 šlo o velmi zřetelnou změnu. Bez fanfár tu najednou je o dost lepší orientace, usazenější scéna a pocit velikého prostoru kolem interpretů. Carbon Age promění zvuk tak, že máte pocit, že ne že něco přináší, ale naopak odnímají cosi, co doposud zpomalovalo a modifikovalo čistou podstatu nahrávky.

Nebo výšky, tvořené převážně výrazným zástupem činelů v „Mvt. 1, Section 3“ z „The Other One“ z roku 203 od Henryho Threadgilla a jeho kapely. Není to prvoplánově znělejší nebo jasnější zvuk a přesto je slyšitelně komplexnější, textura rozmanitější a kov – těžko to vyjádřit jakýmkoliv jiným slovem – působí autentičtěji a „kovověji“. Více vnímáte charakter Normy a KEF, jejich velmi neutrální a přesto čímsi charakteristický projev, ovšem po cestě „nebržděný“ a přítomnější. Není to vlastně ani pocit rozkrytí všeho, nějaké přiblížení – velmi těžko se popisuje to usazení a zesamozřejmění na všech úrovních, které zapojení Carbon Age provází. Dost možná si ho nevšimnete do chvíle, kdy kabely ze systému vypojíte a vrátíte jiné – tam pak vnímáte, že je cosi přidáno, že je v hudbě něco navíc, co tam být nemusí, protože to je vlastní interpretace, kterou Voodoo Labs nemají, ty skutečně přenáší informaci nezkreslenou a konkrétní.

Rozlehlá bicí souprava Davea Lombarda, Kubánce, který si ostruhy získal zejména v tvrdém rytmu kapely Slayer, hrající sólovou exhibici „Separation from the Sacred“ („Rites of Percussion“ | 2023 | Lomby Tunes), dokáže dostat k limitům možností ledasjak dimenzované high-end sestavy. Kabely Carbon Age jako kdyby tu nezměrnou energii zejména od velkých bubnů zklidnily, dunění se promění ve štíhlé a velice rychlé, intenzivní doznívání, objemu je pořád naprostý dostatek, ale jaksi se tu projevuje přirozený tlak vzduchu, nezdůrazněný, nezpomalený, precizně, leč netechnicky artikulovaný. Vyváženost a nenápadnost, s jakou Carbon Age servírují zvuk je excelentní – ale opět působí vlastně „normálně“, dokud kabeláž ze systému nevyjmete a nevnímáte tu až přehnanou naléhavost a tam třeba zase zdůraznění některé oktávy. S Carbon Age je to neochvějná přirozenost a skvěle přirozená dynamičnost zcela bez efektů, které (nejspíš až po čase a pár výměnách) doceníte.

Varhanní interpretace Chopinova „Noctrune, op. 9, no. 2“ Anny Ruth Elly Lapwood („Luna“ | 2023 | SONY | 19658831402) stojí hlavně na pocitu rozlehlého kostelního prostoru, jímž nezměrná energie největšího z nástrojů protéká. Carbon Age tóny jaksi uspořádá, dá jim samozřejmější tvar a znovu je na první dobrou nelehké ohodnotit, jak dobře to kabely dělají, protože to zdánlivě „prostě je přirozené“. Ale najednou zcela bez zdůrazňování nebo vlastního charakteru slyšíte celou nahrávku rozprostřenou jako na dlani, kdesi v pozadí doznívá dech varhan a nový tón jej nepřekrývá, ale doplňuje. Orientace v nahrávce je prostě samozřejmá a naprosto snadná, tón je takový, jak byl zahrán a nahrán, bez snahy o vlastní interpretaci nebo charakter. Zvuk obou redakčních sestav také jako kdyby „zrychlil“, byl vzdušnější, reaktivnější a „víc k věci“, prostě méně změněný a ovlivněný kdesi po cestě. Což logicky platí v dobrém i zlém.

Díky tomu, že po zapojení Carbon Age do systému byly v „La Fiesta“ Blue Chamber Quartet („First Impressions“ | 2007 | Stockfisch Records | SFR 357.4046.2) tvrdší a konkrétnější kastaněty, napjatější struny kontrabasu a vůbec vše jako kdyby bylo přítomnější, i prostor nahrávky byl pocitově organizovanější. Není to wow efekt, kdy strhnete z reprodukce nějakou oponu a najednou se vše vyloupne v jasnějších barvách – ne, Carbon Age jako když scénu vyklidí, vyčistí a nechávají vás realističtěji nahlédnout jednotlivé nástroje a jejich tóny. Je to rozdíl asi jako když sledujete divadelní představení v televizi a pak naživo z publika – obsah je stejný a přesto je tu to „něco“ co vám říká, že jste skutečně tam.

Také „Boris Kerner“, neobvyklá skladba Caroline Shaw pro cello a soupravu květináčů v nahrávce I Giardini („The Wheel“ | 2022 | Linn Records | ALPHA881), zní možná i méně naléhavě. A přesto – úder paličkou do květináče se rozezní bezprostředněji, lépe rozeznáte jednotlivé velikosti perkusních nástrojů (dá-li se tomu tak říkat) a muzika je svižnější, agilnější, hraje výrazně víc „bez cavyků“ a hmatatelněji. Nejde ukázat na nějaký jeden aspekt, v němž se reprodukce změní, ono se jednoduše usadí všechno, je to samozřejmější a můžete se prostě ponořit o kus hlouběji, zmizí o kousek víc sám řetězec a jeho mechanické vlastnosti, zůstane tím méně dotčená hudba jako taková.

Carbon Age (ač fakticky všechny kreace od Vodoo Labs) jsou kabely, které minimálně pro nás hrají / fungují prostě nějak jinak, než drtivá většina světové produkce a to bez ohledu na cenu či konstrukční odlišnost nebo materiálovou exotičnost. Je vlastně celkem sympatické, že si Jan Hendrik Geschke nebere servítky a nevytváří pohledová díla, ale obsahová – Carbon Age vlastně na svou cenu vypadají oproti mnohým jako trochu chudí příbuzní, jejich síla je však v tom, že když s nimi propojíte bod A a B, tak tam, kde normálně vnímáte nějaký charakter, tady cítíte primárně rychlost, transparentnost a nestrannost, ovšem zcela prostou pocitu nějaké strojové brilance. Jako kdyby mezi přístroji zmizela bariéra a skutečně jste mohli cítit to, jak „zmizí odpor“ vodičů. Každopádně nejsou Carbon Age kabely zázračné – také se nám stalo, že do systému nesedly, případně bylo nutné velmi pečlivě vyladit jejich trasu, aby se na ní nedotýkaly ničeho dalšího (což může být způsobeno absencí stínění a interakcí s další kabeláží, na což jsou konvenčnější konstrukce zjevně odolnější). Pokud však můžete pomocí Carbon Age, zavěšených buď úplně do vzduchu nebo minimálně vedených po různých kabelových vzpěrách tak, aby měly kolem sebe vodiče prostor, svůj systém bez problémů propojit, dočkáte se otevření brány k podstatě a charakteru svých jednotlivých komponentů a reprosoustav – systém zní upřímněji, bezprostředněji a je skutečně „sám sebou“, nebržděný v rozletu. A je to velmi odlišný zážitek, než jaký přináší takové nebo makové, ale řekněme klasicky konstrukované kabely. Voodoo Labs Carbon Age rozhodně stojí za vyzkoušení!

EUR 8 600,- – reprokabel (2x 2 m)
cca Kč 220 258,-

EUR 8 400,- – RCA signálový kabel (2x 0,8 m)
cca Kč 215 136,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ naprosto nenápadný, ale „srovnaný“ zvuk

+ ukazují velmi jasně charakter nahrávek, elektroniky i reprosoustav

+ pocit jakési plnokrevné přítomnosti hudby, nic není prvoplánové, ale přesto je vše zábavné

+ návyková „normálnost“

+ jsou praktické z pohledu ohebnosti a pevnosti konektorů

+ rychlý, konkrétní zvuk (když správně sednou do sestavy)

ZÁPORY

- cena je poměrně výrazná a kabel na to úplně nevypadá

- prakticky nevyhnutelná nutnost posadit kabely na nějakou podložku / do vzduchu

--- --- --- --- ---

VÝROBCE: Voodoo Labs | www.voodoolabs.org 

PRODÁVÁ: https://voodoolabs.myshopify.com/

fSdílet

Tweet