Aneb 3 je nejvíc, ve třech je to prostě nejlepší
Velmi zjednodušená varianta následujícího textu: Pořiďte si a poslouchejte a poslouchejte.
Zjednodušená varianta: Rozdělení těchto 3 alb je následující. "Nejnáročnější" - Ocean; (zvukově) "nejoriginálnější" (a poslechově "náročnější") - Sacred Thread; (celkově) nejlepší - Chapel.
Dnešní představení mimořádné hudební osobnosti nebude z oboru "klasiky", jde přesto o klasiku, byť jazzovou. Není to po předchozí dvojici (dirigentka / sopranistka Mirga Gražinité-Tyla a po ní houslistka Janine Jansen) žádná příjemná hezká milá mladá sympatická talentovaná žena, dnes to bude starý chlap. Dokonce „starej jak Metuzalém“ (dožil se 969 let - zdroj Bible). Tenhle tedy ještě ne úplně tolik, ale když bude pokračovat tak jak pokračuje a chrlit alba tempem, jak mu to jde v posledních dekádách, nebude brzy kam je dávat - zřejmě proto pro něj Pán Bůh vymyslel streamování.
"SNAŽÍM SE ZMĚNIT SVĚT A DĚLÁM TO ZVUKEM"
Charles Lloyd
Říká o sobě tento „Metuzalém“ a klasik jazzové hudby (jednak protože hraje tradiční jazz a druhak je to klasa, co ten jazz hraje skoro od dob skutečné hudby klasické - z časů kdy většina čtenářů ještě nebyla "ani v plánu"). Letošní album The Sky Will Still Be There Tomorrow je super hudba a tak dobře nahrané, že titulní skladba z něj okamžitě vpadla do poslechových testů tohoto média - takový je dnešní protagonista, kterému táhne na 87 let.
Skvělý flétnista, (alt i tenor) saxofonista a (na svých albech většinově) skladatel Charles Lloyd vydal v roce 2022 rovnou 3 alba, jenž jsou k mání samostatně, ale i jako praktický 3CD nebo LP box s názvem "Trio of Trios" (vyšlo u Blue Note). Všechny 3 alba jsou dle autora tohoto textu skoro „to nej“ co v hudbě máme, klasická jazzová tria (různých složení) se singularitou Charles Lloyd.
Tři ze tří jsou poslechová radost kombinující (vele)zkušenosti starých harcovníků s tisíci koncertů a přitom současně sršící až nepochopitelně "mladistvou" energií - kombinace k pomilování. Všechny 3 nahrávky a speciálně jedna z nich je - přes nespočet alb a interpretů za nějakých 120 existence tohohle žánru - přínos jazzu.
Všechno jsou to živé záznamy (tolik podobné a přesto tak jiné), jedno z nich (právem) jazzovými magazíny a hudebními weby planety zařazeno mezi perly jazzu a absolutně nej- alba roku. Od prvního poslechu se nedá než souhlasit a absolutně nechceme polemizovat s nejrenomovanějšími jazzovými odborníky a recenzenty v tom, že album Charlese Lloyda "Trios: Chapel" si místo mezi nej- nahrávkami (nejen) roku zaslouží. Jen to trochu jinak vidíme v jeho pořízení - samozřejmě bezvýhradně nepochybně dozajista jednoznačně a bez diskuzí je třeba si pořídit "Trios: Chapel", ale i jeho dva bratry a všechny 3 CD/LP/stream jednou ranou.
Všechna tři v roce 2022 vydaná, Léta Páně 2018 (ne současně) nahraná alba si pořiďte, protože dohromady na nich je vlastně "vše z jazzu" (prosím berte s malou rezervou), ten záběr, ta pestrost jsou ohromující a v úhledném balíku se dostanete ke třem až překvapivě rozdílným a přesto mnoha prvky, včetně velmi vysoké kvality, propojeným skvělým jazzovým albům.
A proč "až" A.D. 2022 vychází 3 skvělá alba nahraná o 5 let dřív? To je ve věku hlavního protagonisty opravdu vtipné. Charles někdy po 70tce chytil druhý (třetí?) dech a má tolik energie a nahrávek (především s uskupením Marvels, jehož základ tvoří on a stejně fenomenální muzikant Bill Frisell, to jeho kytara je jedním ze 3 nástrojů jazzové mňamky "Trios: Chapel") a předpřipravených alb, že na tahle 3 se prostě dostalo až v onom roce 2022. Překonat (s letitým parťákem z Marvels Billem F. jejich poslední společný počin, album "Marvels - Tone Poems", vyšel 2021), že se to zdálo odborné i laické veřejnosti nemyslitelné - a pak přišel "Chapel".
Na nahrávce nenajdete žádné studiové opravy a mixy - je to LIVE koncert v chrámu (proto ten přídomek "Chapel"). Album obsahuje pět titulů. 2 standardy a tři autorské Charlese Lloyda. Úvodní pomalou melodickou melancholickou baladu Blood Count rozehrává Lloyd svým typickým naléhavým tónem, plným muzikálního citu, Frisell s Morganem mu sekundují, aniž by se sólisticky prosazovali. Skladbu napsal dekády dvorní skladatel Duke Ellingtona, jazzový pianista, komponista, aranžér a textař Billy Strayhorn (1915 - 67).
V Charlesově autorské "Song My Lady Sings" (původně z alba Of Course, Of Course, 1965), téměř devítiminutové 2. skladbě 1. strany "Trios: Chapel" po velmi příjemném uvolněném jazz-lahodném klidně plujícím několikaminutovém úvodu kytary Billa Frisella a kontrabasu Thomase Morgana (část dřívějšího hodnocení "nejnadanější mladý kontrabasista" musíme po poslechu této nahrávky škrtnout - konkrétně to mladý) přichází fianchetto (výslovnost fijanketo, italsky malý svah), což je šachový termín, kdy postupují pěšci a "hlavní hráč" střelec se pohne pouze 2x - ale ovládá šachovnici. Kdo je tady střelcem je jasné - a pěšci Thomas a Bill mu připravili prostor geniálně dokonale.
Charles Lloyd je zjevně výborný šachista, protože zde hraje (moderní zahájení) "fianchetto" brilantně - skladba je Lloydovým nástrojem MALOVANÁ, tón Charlesova nástroje umí pohladit, ale i bodnout a tělem posluchače zavibrovat, vždy rozhodně zaujmout. Slovy básnickými schopnostmi nadaného posluchače se zavřenýma očima si užívajícího co hudba prostorem plynoucí říká: Dnes svítá pomaleji, trvá chvilku dýl než se ti nastartuje mozek k zapnutí, ale je to krásné probouzení - a najednou chvíli už sedíš na snídani a pro chuť a zpestření popíjíš prosecco. Ne možná běžné, ale pěkné ráno.
Za jednu z hlavních výhod hypermoderního šachového zahájení fianchetto je považováno to, že se postupující střelec stane aktivnějším a z vzniklé pozice může kontrolovat mnoho polí, stává se silnou útočnou zbraní. Bráno tímto pohledem je souhra "vyšší figury" jezdce a dvou pěšců dokonalá a soupeř (zde "kde se to bere" skoro nechápající posluchač) nemá šanci - šachová analogie, kterou trojice předvádí v průběhu celého téměř 50ti minutového alba, pasuje skoro neuvěřitelně.
Sedmiminutová 3. závěrečná skladba první strany LP, pomalá balada s názvem Ay Amor je z iberoamerického ranku havanského rodáka z černošské komunity, skladatele a pianisty plným jménem Ignacio Jacinto Villa Fernandez (1911–1971). Lloyd i Frisell milují harmonické melodie a tato skladba je doslova laskající. Zavřené oči a poslech vyvolává vidiny jako černý páv a západ slunce, dým z doutníku stoupající k obloze, sezení na zápraží a koukání na golfové hřiště (upravenou louku) - škoda že nejde zjistit, kde v jaké situaci, případně na co myslíc autor skladbu psal. Jestli to bylo něco z toho výše - skvěle napsané fantasticky zahrané - což je i kdyby těch 7 minut 14 sekund náhodou bylo o něčem úplně jiném.
Morgan - Frisell - Lloyd
Druhá strana alba čítá jen dva tituly, 4. skladbou je skoro 10ti minutová opět Charlesova vlastní "Beyond Darkness" kterou hrává od poloviny 80. let, i zde na vás čeká duet kontrabasu s kytarou, shůry posvěcen altovou flétnou hlavního protagonisty. Také tahle skladba (díky kontrabasu Thomase Morgana) doputovala do testovacích skladeb Hi-Fi Voice. Pocity z uvolněného poslechu se zavřenýma očima? Sedí v tureckém sedu a fouká (Charles L.), aby kobra vylezla z košíku - prošel temnotou a teď je (kdesi) za ní.
Závěrečnou tečkou je Lloydova Doroteaʼs Studio (původem z desky Voice In The Night, 1999) vděk manželce (od roku 1980), své spoluproducentce a manažerce, na tomto CD také autorce obrazu na obalu a fotografií v bookletu. Větší prostor zde patří opět Frisellově kytaře v doprovodu Morganovy basy, skvělá poklona inspirátorce a životní partnerce Dorothy Darr. Škoda že to tak uteklo, nejdelší skladba alba má "jen" 12 minut a 19 sekund.
Pro objektivní posouzení autor textu "aktualizoval" znalost Charlesova díla a znovu poslechl 27 jeho alb - a krom "Chapel" (které se dostalo do domácí "síně slávy"), při aktuálních posleších asi nejvíc "cinklo" do ucha "The Water is Wide", běžná Charlesova "řadovka" z roku 2000, kde ho doprovází Brad Mehldau (klavír), John Abercrombie (kytara), Lary Grenadier (kontrabas) a Billy Higgins (bicí).
Charles Lloyd, který vede život na samotě v rozlehlé kopcovité krajině nad Montecitem v Kalifornii, postarší flétnista se šamanskými schopnostmi, se nestal jednou z mála žijících legend jazzu tím, že seděl na vavřínech, a to ani v 8 dekádě svého pozemského života. Posouvá se o odstíny, ale prozíravě novým směrem opravdu s těžko pochopitelnou kvalitou - maximální respekt.
Blízký vztah, který si Frisell a Lloyd vypěstovali, je postaven na sdílené hudební DNA. Protagonista Charles s ním má skvěle agonisticko antagonistický vztah - pro jazz je takové spojení / propojení nejvíc. Stručně: prostě se famózně doplňují. Když se k tomu přidá elegantně reagující, o generaci mladší basák Thomas Morgan, je z toho posluchačovo blaho a jazzové trio absolutně nejvyšších kvalit.
Album (máme tendenci mluvit stále o všech 3, i když primárně o Trios: Chapel) nekřičí že je skvělé, prostě takové je. V plné míře vám to dojde při dalším a dalším a pak dalších posleších. Zvuk nahrávky neoslňuje, jako když zrcátkem slunce blýská do očí, ale poslechněte si naše oblíbené Kuan Yin (z alba Ocean) a zvuk nejen klavíru je dokonalý. Nějaké "víc" by dokonce bylo asi už špatně.
Když jsme ji už zmínili - téměř to nejde, ale snad nejlepší příklad fianchetta je právě ve skladbě Kuan Yin z dalšího z "Trio of Trios", alba Ocean. Úvodní basa tam je výborná, po minutě nastupující klavír je skvělý - ale pak po další minutě a půl přijde zdrcující nástup nejsilnější figury - saxofonu Charlese Lloyda. Kdo je mistrem světa je bez debat - tohle je opravdu až nepochopitelná jízda.
Obrovská přednost Charlesova nástroje (hraní) je "příjemnost" (zvuku - i pro většinově "nejazzové" ženy dívky dámy - to nebylo nepříjemné). I když chce být agresivní a kousavý (a je) tak to zní "příjemně" ve smyslu libozvučně - a na tomto trojalbu to dotáhl za (velmi rozsáhlou) celoživotní kariéru a nespočet (no "spočet" - je jich 67) alb snad nejdál.
Jak se stalo že nenápadný pán v tak pokročilém věku drtí světovou jazzovou scénu? Má onen 3. dech, neb kdysi dávno v letech 60. poněkud "moc uspěl" a to poněkud "moc neustál". Bylo to takhle: Milion prodaných desek jednoho titulu v době kdy nás na planetě bylo méně než polovina současného stavu a neexistovalo ani streamování, ani CD, kompaktní kazeta byla v plenkách, vlastně jste si nové album mohli koupit jen jako LP. Neumíte si to nejspíš představit, není divu.
Lépe obrazem než slovy - byl to svět asi 5 let po ději filmu "Hříšný tanec" a tak trochu v realitě beatlesovských filmů "A Hard Day‘s Night" a "Help!"; tak taková to byla doba. Navíc Charlesova hyper úspěšná nahrávka, album Forest Flower nebyl žádný smooth jazz.
Deska Charles Lloyd Quartet - Forest Flower byl pravý opak lehce poslouchatelného "smooth", puristický nefalšovaný disharmonický záznam živého vystoupení s improvizacemi. Jazz zdůrazňující druhou a čtvrtou dobu, včetně synkop (vše má původ v řečtině a znamená "srazit k sobě", hudbočesky "ozvláštnit hudební fráze"). Shrnuto to v reálu znamená: Hudba co většina žen a dívek (mají nejen citlivější, ale i lepší sluch; lékařsky doložený fakt) bytostně (disharmonické tóny) nesnáší.
Tak s takovou hudbou komerčně Charles Lloyd prorazil - drtivě a hyperúspěšně - a to ho porazilo. Překvapení (ten úspěch) a možná až tak ne (ten kolaps). Zhroutil se neunesl to. Pomocnou ruku mu podal možná osud a těch asi 15 let co si Charlese hudebně "odložil" bylo, jak se ukázalo, jen "přesunuto" do jiné části jeho života - a proto je dnes jeho hraní tak fascinující jako na "Trios: Chapel". Objektivně je "intenzita" zvuku jeho nástroje možná nepatrně "tišší", ale vydrží hrát mnohaminutová sóla snad v nejlepší nejvyšší kvalitě co kdo hrál.
Živé album The Quartet - Forest Flower z roku 1966, které ho dostalo do 1. komerční ligy (a "do kolen"), nahrané na Monterey Jazz Festival, bylo jednou z nejúspěšnějších jazzových nahrávek poloviny 60. let a vybudovalo si heterogenní publikum rockových i jazzových fanoušků v tehdy rozsáhlé hippie kontrakultuře. The Quartet koncertovali po Americe a Evropě a Léta Páně 1967 byl časopisem DownBeat Charles Lloyd zvolen „Jazzovým umělcem roku".
Charles Lloyd Quartet z 60. let 20 století minulého tisíciletí to byly vynikající bicí - Jack DeJohnette; klavír a basa - Cecil McBee; tehdy i dnes skvělý Charles L., ale svou brilantní hrou zaujalo i to mládě za pianem. Jeho "vyřezávané" tóny kdy je málem skoro vidět noty letící prostorem i ta tvář působí povědomě, snad podle jména... nějaký Keith Jarrett. Bubenickou i klavírní hvězdu mu pak (v roce 1969) "přetáhl" do své kapely konkurent Miles Davis.
Je to "zvláštní" meziválečná generace - Charles když zrovna necestuje po koncertech planetou, přednáší na New England Conservatory of Music (soukromé hudební vysoké v Bostonu).
https://www.discogs.com/release/2221883-The-Charles-Lloyd-Quartet-Dream-Weaver z roku 1966 v této sestavě - je základem moderního jazzu a tou nahrávkou která prorazila do (rockových) FM rozhlasových stanic a svou kombinací brilantně hraného klasického jazzu se špetkou rocku, soulu i folku byl první "jazzman" který zaujal mladé rockové publikum - s výsledkem milion kusů jednoho alba nejazzovatějšího jazzu jen doma v Americe.
Snad jen překvapí proč někdo takový není (ještě) víc známý širší veřejnosti. Hlavně proto, že jeho alba jsou "nejklasičtější" jazz - ale energie jeho nástroje zní také nahrávkami Doors, Beach Boys, Grateful Dead nebo i Elvise, v "moderní době" třeba Norah Jones.
Byl to (pozemský Bůh harmonie) Brian Wilson z Beach Boys, kdo mu tehdy v jeho přepracování až zhroucení hodil záchranné lano. Na jejich nahrávkách se Charles L. objevuje až do svého "malého restartu" s postavou malým hrou velkým Michelem Petruciannim, který ho "ukecal" k návratu. Tento francouzský jazzový klavírista mimochodem zemřel pár dní po 36 narozeninách. Zmíněný restart Charlese dovedl k ECM a později a již nastálo k vydavatelství Blue Note.
Kvartet Charlese Lloyda v Montreaux
Zpátky do současnosti
Jistě si vzpomenete co jste dělali 11. července po osmé večer - roku 2016. Zcela jistě, pokud jste tou dobou byli na Staroměstkém náměstí. Ta kapela co tam v rámci Bohemia JazzFest hrála od půl deváté se jmenovala "Charles Lloyd New Quartet". Pokud jste udělali doublechybu a neslyšeli Charlese na Staromáku (ani v ´67 kdy tu hrál s Keithem Jarretem a touhle partou - mladším se odpouští) a koncert neviděli neslyšeli, tak to druhé (slyšet) lze dohnat a napravit - poslechem alba https://www.discogs.com/release/10590110-Charles-Lloyd-New-Quartet-Passin-Thru.
Úvodní 18ti minutová jazzová (místy) kakofonie pevně stojící na pilíři Charlesova tenor saxofonu je nahrávka z jejich vystoupení jen o pár dní dřív na Montreaux Jazz Festival ve Švýcarsku, zbylé skladby zas o pár dní později v historickém divadle v Santa Fe v Novém Mexiku.
Pokud chcete nejen slyšet ale i vidět https://www.ceskatelevize.cz/porady/11582134542-bohemia-jazz-fest-charles-lloyd-quartet/
Ale zpět k „Trios: Chapel“. V chrámu kde se nahrávalo je velmi specifická akustika a proto nebyly použity bicí. Název alba (česky kaple) je pojmenován po Coates Chapel v San Antonio, ideálním prostředí pro 'živou' nahrávku se zvukem výjimečné kvality. Tři je zde naprosto magické číslo. Ve třech je to prostě nejlepší.
Jakou hudbu si vybavíte, když čtete shluk písmenek vypadající nějak takhle "Zakir Hussain". Orientální? Super tak přesně tím směrem Charles Lloyd okořenil svůj dekády vlastně stále stejně charakteristický jazz na albu "Trios: The Sacred Thread" - a dobře udělal! V indické Bombaji narozený Zakir, syn virtuóza na tabla Allarakha Khan Qureshiho, toho co hrál s Ravi Shankarem (ano, toho co hrál s Beatles) je dle rodinné tradice skvělý hráč (nejen jazzu, slyšíte ho na albech Jefferson Airplane či Van Morrisona) a jím ovládané (pro nás exotické) nástroje s neobvyklým zvukem na tomto albu jsou tabla (membranofony - z arabského "tabl" tzn. buben), perkuse (škrábání chřestění, přesýpání...) a zpěv. No zpěv... my "konzervativní" Evropané bychom to možná spíš definovali jako "hrdelní zvuk" - my co hudbu rádi máme jako super jazzová nahrávka / poslech.
Na albu Trios: Ocean je fantazie pro ucho posluchačovo opravdu hodně. Duet / diskuze saxofonu a klavíru za nímž (věkem) Charlesův spíš vnuk než syn, holandský Američan Gerald Clayton je mňamkou pro (náročnějšího) posluchače a zaujme potěší snad každého kdo rád hudbu a dostal se dál než k Ivetě Bartošové. V tichu noci tóny dvou (vlastně permanentně) sólujících nástrojů vyzní ještě lépe, jejich vzájemná podpora vede k dokonalému souznění. Sladce skvělých 12 minut 18 sekund úvodu alba - skladby "The Lonely One", jako většiny na 3albu "Trio of Trios" Charlesova vlastní. Na "Trios: Ocean" jsou dokonce všechny autorské.
Charlesův um, konkrétně dech který k nám proudí skrz saxofon, flétnu i klarinet metamorfózuje napříč skladbami alby a třemi různými trii - stejně famózní a snad zajímavější než v komerčně nepochopitelně úspěšných nahrávkách 60. let. Ale to už jsme psali.
Že umí foukat do čehokoliv a sakra dobře vás Charles přesvědčí v desetiminutové jízdě "Jaramillo Bues (For Virginia Jaramillo and Danny Johnson)“ na flétnu (album Trios: Ocean). Podpora klavíru je i tady skvělá, znělá a přesto víte, kdo je tady šéf - ano „Děda“. Abychom nezapomněli, když se připojí (věkem tak zhruba syn) Anthony Wilson (ročník ´68) se svou kytarou je to pohodově mňamkový duetek (věkově) otce se synem. Vskutku neuvěřitelná trojice - 3 různá alba, 3 různá jazzová tria, 1 konstanta a 1 závěr - brilantní.
Sólo pro levý kanál (levou reprosoustavu) - skoro zamrzí, když se "už" po 215 sekundách přidá druhá. To je závěrečná skladba "Tales of Rumi" a skvostný závěr poslouchání třetího z alb - Trios: Sacred Thread. Začíná 3 a půl minutový sólem na tabla. Tabla jsou umístěna na klíně, potřebují oporu a hráč sedící většinou se zkříženýma nohama hraje na každý z bubnů jednou rukou - pravou vyšší tóny, basy levou. Úder se vede ukazováčkem a současně se dotkne prsteníkem koženého okraje - tím vzniká ten zvláštní tón.
Sacred Thread je jiná v tom, že jedním z nástrojů je zpěv - správněji hlas používaný jako další nástroj. Je to součást hry na tabla, kdy jsou jednotlivé údery doprovázeny "odpovídajícím" zvukem vytvořeným hráčovými hlasivkami - tento oblouk "propojení" vytváří plnohodnotný zvuk. Je to zajímavé, neotřelé a nezvyklé (pro ucho Evropana rozhodně) a popravdě velmi zvukomalebné a Charlesem např. do jeho skladby Kuti dokonale vsazené.
Pokud jste dočetli až sem a nevyděsili se, máme dobrou zprávu - toto album jen bleskově. Úvodní "Desolation Sound" je spíš pohlazení zvukem - představení nástrojů zvuků, které vás v této trojici čekají. Druhý "Guman" - je v-e-l-m-i p-o-m-a-l-á rozborka (indických) zvuků. "Kuti" je prostě (alespoň dle poslechu se zavřenýma očima a "zapnuté vizualizaci“) vyvolávání ducha deště; pak přijde Charlesovo sólo na flétnu - vyvolávání se vydařilo, už prší, už se dokonce tráva zelená. Poslední skladba první strany "Saraswati" (alespoň z pohledu / poslechu našima „evropskýma“ ušima) prostě jiné zvuky (opět hlavně Indie, ale místy "úplně jiné", snad až trochu mimo naši planetu). Charlesova skladba "Tales of Rumi" je (stále při zavřených očích) o tom jak se Marylin Monroe zvedá sukně - to znáte, jen tahle je indická (ta dívka); vítr fouká do igelitové tašky na autobusové zastávce... ano trochu divné, ale není to špatná skladba.
A proč je (z těch 3 výborných) "Trios: Chapel" nejlepší? Můžete ho (soustředěně) poslouchat a je skvělé (a dobře nahrané - jsou všechny, ale možná ten prostor kaple? možná ta absence bicích - prostě výsledek je nejvyváženější - to bude ono), můžete ho mít jako kulisu a tiché ševelení 3 nástrojů ovládaných třemi velmi schopnými umělci. Uklidňující kytara krále neck bendingu (tj. techniky, kdy je výška tónu ovlivněna napětím strun - v překladu: levá ruka musí víc makat, ale když to umíte stojí to za to) Billa Frisella v "Beyond Darkness" je "nejvyšší" spojení - propojení s hudbou samou a její podstatou. Uklidňuje a kdyby člověk chtěl tak snad i uspává (dokonalá ukolébavka pro dospělé) a současně je to vlastně "nářez" podpořený Charlesovou altovou flétnou - nejvyšší úroveň high fidelity poslechu na kvalitní aparatuře. I pro zkušeného je to velmi velmi ojedinělá, mimořádně zdařilá kombinace.
Kritik New York Times o Charlesi Lloydovi v letech exponenciálně stoupající kariéry napsal, že zní jako John Coltrane. Nesouhlas - při všem respektu k J.C. a jeho alb je plná redakce, Ch.L. je dnes dál. Pro vysvětlení - na pořadí nezáleží, na Olympu sedí oba.
Je to parádní (troj)album - a v jeho věku by byl autor rád, kdyby na takový koncert došel… Charles je (neměnnou) singularitou až tak jednoznačnou že se vybaví citáty jako:
„Kolísání kolem pevného bodu je život. Štěstí je jistota, že tento pevný bod existuje.“
André Maurois, francouzský spisovatel který se narodil 1885 - takže Charlesův jazz mohl slyšet a zažít.
Nebo „Existuje bod kterému je nutné důvěřovat, protože jinak hrozí šílenství.“
Stephen King
Skoro bez nadsázky - tohle všechno "řeší" bod, kolem kterého se na tomto (troj)albu točí jazz a ten bod se jmenuje Charles Lloyd.
V zásadě ať zkusíte jakýkoliv track z jakékoliv z těchto tří nahrávek - hned první dojem je impresivní. Kdo chce objevit nové sakra povedené jazzové album nejklasičtějšího stylu, nechť sáhne po Chapel. Kdo chce rozšiřovat svou jistě již obří sbírku jazzových alb, bez váhání nechť bere celou trojici alb Trio of Trios.
Více viz https://www.discogs.com/release/23712383-Charles-Lloyd-Trio-Of-Trios
