Historie hornového reproduktoru sahá až do roku 1927, kdy jej vynalezli dva inženýři v Bellových laboratořích. Tehdy šlo v podstatě o maximálně praktický koncept, protože slaboučké signály tehdejších systémů nebylo možno dostat k posluchači v rozumné hlasitosti jinak, než pomocí obrovského zvukovodu. Renesanci tohoto konceptu mají dnes na svědomí především Němci – v českých luzích a hájích rezonují především jména Acapella a Avantagarde Acoustic, ale své mají také German Physiks, Cessaro, nebo Blumenhofer. Německo je prostě této koncepci země zaslíbená.
Avantgarde Acoustic z Lautertalu, ležícího kousek pod Frankfurtem, patří mezi konzervativnější výrobce. V poslední době vyšli vstříc i milovníkům hornového zvuku z evropského kontinentu, respektive těm, kteří na rozdíl od mnoha Američanů a asijských posluchačů nemají k dispozici veliké poslechové prostory – kdo se někdy setkal s gigantickými hornovými konstrukcemi, ví o čem je řeč. Uno Fino je nejen základním modelem, ale také chytrou kombinací hornové sekce a aktivního subwooferu v kompaktním těle. Nebudete se tak muset vzdát opravdového hornového charakteru i v typických českých prostorách – výrobce doporučuje jako minimum 16 metrů čtverečních.
Navzdory tomu, že celá konstrukce Uno Fino stojí na opravdu velkých nožkách (ty slouží díky velkému rozsahu k přesnému nastavení sklonu reprosoustav – hornový systém je totiž z principu velmi směrový), nezaberou vám v prostoru o nic víc místa, než běžné sloupky. Jejich výška stoupá k necelému jednomu a čtvrt metru, šířka je půl metru (ale to jen díky hlavnímu „umyvadlu", samotný sloupek má sotva polovinu), hloubka pak něco málo přes půl metru. Poctivé konstrukci reprosoustav napovídá váha 55 kg.
Začněme ale hezky od podlahy, doslova a do písmene. Už jsme zmiňovali velké nožky, navázané na masivní rám; vzadu jsou pevné, vpředu šroubovací. Nad nimi je na první pohled klasická ozvučnice – za nenápadnou krycí mřížkou se skrývají dva klasické dynamické měniče. Jejich membrány s dvojitým závěsem mají solidní průměr 20,5 cm a o přesnost zvuku se stará zesilovač, skrytý v zadní části těla reprosoustav. Je z vlastních dílen Avantgarde Acoustic, vyvine dostatečných 250 Wattů a přesnost pohybu zajišťují lehké neodymiové magnety. Dostatečné dimenzování zajišťuje toroidní trafo s kapacitou 330 VA a baterie filtračních kondenzátorů s celkovou kapacitou 60 000 pF; hodnoty, za které se nemusí stydět lecjaký high-end koncový stupeň. Ale počkat – však ano, právě takový je tu zabudován.
Díky aktivnímu „spodku" nabízí Uno Fino i všelijaké možnosti nastavení – jde hlavně o aktivní výhybku, kdy si přechodovou frekvenci můžete nastavit v rozmezí 60 – 350 Hz, i když je fakt, že vzhledem k celkem jednoznačně stanovenému optimálnímu bodu je to funkce víceméně nadbytečná. To zajímavější může být subsonický filtr, který odlehčí zesilovači a měničům, pokud vaše akustika či sbírka hudby nevyžadují, nebo neumožňují hluboké tóny využít. Zvolit si můžete 20, 30 nebo 40 Hz. Do subwooferu pak musíte signál přivést přes XLR konektor a nezapomenout při umisťování na to, že budete potřebovat o dva napájecí kabely navíc.
Tím nejdůležitějším jsou ale u Uno Fino „umyvadla". To menší, spodní, integrované do těla ozvučnice, skrývá výškový měnič s průměrem membrány 2,5 cm, velké umyvadlo pak nejdůležitější středotónový měnič o průměru 12,7 cm. Zvláště rozloha větší horny je imponující – celkem 0,2 metru čtverečního, přičemž už jsme naznačili průměr celého 0,5 metru, který doplňuje hloubka 28 cm. To už je pořádná dominanta.
Sférická horna je vyrobena z materiálu ABS – to je amorfní termoplast, který se tvaruje vstřikováním do forem. Avantgarde nabízí celkem 11 zářivě barevných provedení svých hornových zvukovodů, my jsme si mohli zblízka okouknout Ruby Brilliant Red, ale nádherná hloubka a textura barvy je společná všem odstínům. Sám o sobě je zvukovod maximálně dominantním vizuálním prvkem, vybranou barvou jej můžete lehce zjemnit, nebo také pořádně zdůraznit, což vám dává nebývale kreativní možnosti, kterých se vám od klasických „krabic" nedostane. Připočítáme-li k tomu ještě možnost vybrat si javorovou, nebo palisandrovou dýhu na tělo ozvučnice, počet kombinací už musí být dostatečný pro každý interiér. No a pokud je vám i tohle málo, vsaďte na lakované provedení čelního panelu v některé ze šestnácti decentních i křiklavých barev a máte zaručeno, že v širokém okolí nenajdete nic podobného.
Velkou výhodou hornového sloupku je extrémně vysoká citlivost 104 dB / W / m, zaručující, že i s nízkovýkonnými zesilovači si užijete libovolně hlasité reprodukce a dravé dynamiky. Horny mají také výhodu v možnosti použít malé a lehké membrány, opět zjednodušující jejich pohon a zvyšující zvukovou přesnost. Uno Fino vlastně svým konceptem odpovídají spojení dvoupásmového hornového systému a hlubokotónové aktivní jednotky. Frekvenční rozsah horní části je 290 – 20 000 Hz, spodní pak 18 – 350 Hz, přičemž přechodové frekvence jsou položeny na hranice 290 a 3 000 Hz. Navzdory tomu, že mnoho hornových konstrukcí má relativně vysokou deklarovanou impedanci, blížíc se dvěma desítkám Ohmů, Uno Fino je osmiohmová reprosoustava.
Avantgarde Acoustic Uno Fino jsme si poslechli na doporučení Josefa Šimka ze Studia Eso právě v jeho prostorách na adekvátním systému. Srdcem systému byl nádherný integrovaný zesilovač Audio Research VSI75, zdroj signálu pak povětšinou notebook a D/A převodník Meitner MA 1, ale i přehrávač Audionet VIP G3. Pro srovnání jsme měli k dispozici Bowers&Wilkins 803 Diamond a Xavian Carisma.
Tím hlavním důvodem, proč jsou i přes svou neobvyklost a často i hodně neskladnou velikost hornové konstrukce tak oblíbené, je jejich bezprostřednost, která svým způsobem kombinuje důraz klasického dynamického měniče a lehkost elektrostatů. Úchvatnou živost dokázal systém s Uno Fino vydolovat i ze staré nahrávky koncertu tří tenorů, konkrétně v jejich „Core ´ngrato" (1990 | MFSL | UDCD 587). Všechny tři hlavní vokály byly skutečně živoucí v tom nejpřirozenějším slova smyslu. Uno Fino svou naléhavostí dokázaly odstranit velkou měrou pocit reprodukovaného zvuku; pro tolik energie a věrohodnosti v oblasti vokálů musíte obvykle sáhnout výrazně výše. Avantgarde Acoustic nestaví věrnost na rozebírání mikrodetailů, ve stejné a možná i nižší kategorii jsou reprosoustavy, které umí oddělit jednotlivé noty a notové celky s přesností svářecího robota, navodit ale tak intenzivní pocit, že „jste tam" umí jen málokteré.
Kromě bezprostřednosti jsou obecně hornové reprosoustavy považovány za dynamicky velmi potentní (ačkoliv ono to spolu souvisí). Důkazem budiž Orffova „Carmina Burana" (1984 | DECCA | 411 702-2) a její úvodní veleznámá „O Fortuna". Ukázněnost, s jakou se valí veliký, divoký zvuk, je na poměrně malé sloupky až překvapující. Dynamika nástrojů i celé reprodukce je skutečně vynikající, tedy alespoň při mírně vyšší hlasitosti, kdy už se z „lavorů" dokáže vyvalit skutečně fyzický tlak, nemluvě o betonově pevných úderech basových měničů. Navzdory veškeré dravosti a energii, kterou Uno Fino rozhodně nešetří, vyznívá vše jaksi v poklidu, je tu jasně znát dostatečný nadhled a rezerva v každém okamžiku. Úplně úchvatné a přirozené je tu střední pásmo, sboru je rozumět, není jen součástí nějakého zvukového smotku, ale vše má své dobře organizované místo. Uno Fino vás sice nezarazí do sedačky hyperrozlišením a dokonalým zvukovým drobnohledem, jako některé jiné reprosoustavy s povedenými páskovými, nebo lehoučkými kopulovými tweetery z exotických materiálů, jejich dodávka informací ale působí naprosto suverénně a přirozeně; dost podobně jako zážitek na opravdovém koncertě.
Navzdory nepopiratelnému faktu, že s umístěním jakýchkoliv hornů si musíte dostatečně vyhrát a nejinak je tomu i u Avantgarde Acoustic Uno Fino, je jejich směrovost a nároky na prostor ještě mezi přijatelnými. Svou práci odvedou rozumně i jen tak pohozené v prostoru, byť svůj nemalý vliv na koherenci a správnou velikost zobrazení prostoru má každý stupeň vertikálního náklonu i horizontálního natočení. Pokud ale dospějete k tomuto optimálnímu nastavení, užijete si skutečně krásnou prostorovost s velice širokou i hlubokou scénou; Uno Fino umí také velmi věrohodně představit velikost nástrojů a tím pomoci k dojmu realističnosti přednesu. Čistě vokální nahrávka benediktýnů z chrámu Santo Domingo de Silas („Chant" | 1994 | MFSL | UDCD 725) ukázala nádherný, skutečně dýchající prostor s bohatstvím ambientních informací, budujících dojem skutečného sboru ve velké chrámové lodi. Hlasy umí podat Uno Fino jako velmi hladké, bohaté na informace a hlavně krásně oddělené; sbor je tak soustavou mnoha individuálních hlasů, ne těžko rozklíčovatelným celkem.
Malé a lehoučké měniče spolu s aktivním subwooferem se ale nehodí jen pro reprodukci středního pásma v čele s vokální hudbou (ostatně tam ani přes velmi dobré naladění nezapře ani Uno Fino špetku specifického hornového zvuku). Fantasticky umí vytvořit i šlapající atmosféru rockového koncertu, jako třeba u Bowieho výběru „The Platinum Collection" (2005 | EMI | 0946 3 44076 2 5). Původně jsme chtěli vybrat jednotlivé skladby, ale tři CD proletěla kolem s naprostou nenuceností a pohltivostí černé díry a místo kopce poznámek jsme si uvědomili jen bolavý kotník z poklepávání do rytmu. Avantgarde Acoustic umí svou nestrojeností a citem pro přítomný okamžik strhnout se stejnou naléhavostí, jako opravdový koncert. To, že jednotlivé nástroje v kapele mají svůj pečlivě oddělený prostor, že basa je hutná a hluboká, ale skvěle konturovaná a suše přesná, že vokál jako kdyby zcela vystoupil z hmoty ozvučnic a jen se tak vznášel v prostoru mezi nimi a že činel je tu opravdu z kovu a na kopáku je znát skvělý timing, to jako kdyby vlastně byly samozřejmé a trochu podružné vlastnosti – primární se zdá být živoucnost, bohatost a tah na branku.
Už jsme se zmínili o špetce specifické „hornovosti" ve zvuku (nám tak nějak vůbec nevadí, každá koncepce má své drobné a často slyšitelné specifikum), přestože ji lze vnímat i u Berliozovy „Messe solenelle" (1994 | Philips | 442 137-2), zůstávají smyčce úžasně hladké a jejich dynamika velice sugestivní. Rychlý, lehký zvuk je i na vyšších poslechových úrovních ukázkově spořádaný a samozřejmý, možná byste spíše ale nečekali jeho velmi příjemnou hladkost a neagresivnost. Je pravdou, že díky vysoké citlivosti a tomu, že přes horny uslyšíte jakoukoliv nectnost své sestavy, je dobré si hodně pečlivě vybrat elektroniku – jak se zdá, elektronky Audio Research patří k nejšťastnějším volbám, neb v žádném okamžiku nebyla v reprodukci cítit nepříjemná hrana a ostrost, ale nebylo to za cenu mdlosti a rozměklosti podání.
I malé horny Uno Fino (ale ano, jsou malé – podívejte se třeba na řadu Duo) umí vykreslit skutečně přesvědčivý rozměr nástroje – dokonce i tak náročného, jako je piano, natož pak dvě. Nicméně nástroje Katii a Marielle Labeque v Gershwinově „Rapsodii v modrém" (Philips | 400 022-2) jsou předvedené do poslechového prostoru velmi vzorně a pozorně, s citem pro uvolněnou věrnost. Je velmi poutavé sledovat, jak korpusy nástrojů rezonují, jak jednotlivé údery do kláves vystřelují tóny s velmi podmanivou rychlostí a kontrolou. Uno Fino jsou také velmi talentované v oblasti rytmiky, přednes je plynulý a má skvělý timing.
Tyto Avatgarde Acoustic by se daly označit jako horny pro opatrné, nebo pro začátečníky – ne snad proto, že by z nich čouhal na poslech nějaký zvukový kompromis, na to už se pohybují příliš hluboko ve vodách čistokrevného high endu, kde se chyby neodpouští. Jde o to, že navzdory dvěma výrazným zvukovodům zůstávají Uno Fino v podstatě klasickými sloupovými reprosoustavami s nesmírně širokými možnostmi individualizace vzhledu, takže si domů můžete pořídit šedou myšku a zastrčit je nenápadně do rohu, nebo je můžete nechat pěkně dráždivě vybarvit a udělat z nich moderní uměleckou skulpturu, dominující prostoru. Jejich zvuk pak je podobně univerzální – jsou téměř úplně prosté specifického hornového charakteru (ten najdete, budete-li se na to chtít soustředit, i když my k něčemu takovému nevidíme důvod), díky vysoké charakteristické citlivosti je rozhýbe jakákoliv elektronika (i když pozor, nenáročné na párování spíše nejsou, neb neodpouští nekvalitní reprodukci) a umí svou bezprostředností, organizovaností a přirozeností zvláště ve středním a nejvyšším pásmu okouzlit a vtáhnout. Nesmíte od nich čekat dnes tak moderní honbu za mikrodetaily, naopak vás posadí na zadek svou prostorovostí (po vhodném „seřízení" poslechového místa i reprosoustav). Avantgarde Acoustic jsou tak trochu obdobou kvalitního gramofonu – zařízením tak trochu pro fajnšmekry, kteří vědí, jak se k téhle zvukové lahůdce chovat, jak z ní dostat to nejlepší a jak si to pořádně užít.
VHODNÁ MÍSTNOST
MALÁ [< 20m2] [✓ ] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓] | VELKÁ (> 40m2) [ ✓]
Kč 349 000,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ prostorově kompaktní, přitom plnohodnotná horna
+ jde o výrazný vizuální objekt pro zpestření interiéru
+ skvělý přenos živosti, dramatu a energie
+ velmi dobré rozlišení
+ nenáročnost na zesilovací prvek
+ rychlý, rychlý, rychlý zvuk
ZÁPORY
- jsou enormně směrové (což je však přirozená vlastnost hornů)
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: TYKON | www.tykon.cz
