„Místo kde začínáme, je i místo kde končíme“, tak touto frází na zamyšlení začíná poslední skladba zatím též posledního sólového alba s názvem On An Island, které je celé z pera někdejšího člena a hlavně duše legendárních Pink Floyd, slavného kytaristy a producenta Davida Gilmoura. Toto souvětí jsme použil úmyslně, neboť si myslím, že pokud bychom přehodili pořadí vět, výsledkem by klidně mohlo být určité motto dokonale vystihujícím celé album. Gilmour začal totiž právě tam, kde slavní Pink Floyd, v té době ještě pod jeho vedením, skončili a plynule navázal na styl, jedinečnost a poselství Floydů.
Zvuk jeho Stratocasteru je totiž pořád snadno identifikovatelný, stejně jako styl jeho hry. Dlouhé, táhlé tóny a smysl pro muzikálnost, který je mu více než vlastní prostě nelze přehlédnout, natož přeslechnout! Je úžasné poslouchat jedinečnost každého tónu, který David vykouzlí i to, v jakém souznění je s hudebním celkem - opravdu hudební poezie. Myslím, že toto album ocení i posluchači jiného druhu hudby či nefanoušci Pink Floyd... Je to opravdu výborné spojení nápadu, stylu a opět i jakési nadčasovosti, kterou si i ostatní pánové ze skupiny za ta léta osvojili více než dobře.
Albu otevírá instrumentální skladba Castellorizon, která je velmi povedenou „fůzí“ různých zvuků a nástrojů, zaznívajících na albu i dále. Tato skladba mi ve své podstatě (spojením všech hlavních nápadů alba) připomíná skladbu Speak To Me z Dark Side Of The Moon (1973), celosvětově nejslavnějšího počinu Pink Floyd, která skrývá podobně geniální nápad. Po směsi zvuků přichází na řadu vybroušená hra a zvuk Davidovy kytary, která nás na první poslech dojme. Táhlé, naléhavé tóny nás donutí se zamyslet a zasnít bez jakéhokoliv přemáhání.
Skladba plynule přechází do další, delší a teď již zpívané kompozice On An Island, na které David spolupracoval s dalšími hvězdnými stálicemi hudebního nebe, a to s Grahamem Nashem a Davidem Crosbym, kteří oba velice dlouho spolupracovali s uznávaným Neilem Youngem. Dalším hostem je jeho velice blízky přítel a též člen Pink Floyd Richard Wright, který se postavil – jak jinak - za klávesy. Harmonie nástrojů i vokálů... úžasné! Skladba je zakončena citlivě zahraným a hutně znějícím sólem, které v nás zanechá pocity stoupání až kamsi do nebes a dál... Příjemný a trvalý zážitek!
Třetí skladbou alba je jednoduše nazvaná The Blue opět s vokály hostujících pánů Crosbyho a Nashe a keyboardy Richarda Wrighta. Ještě více uvolňující, relaxační a zasněná... skoro usnete, ale to vám nedovolí zvědavost a očekávání toho, co asi přijde dál. Věřte, že se vyplatí počkat, neboť závěrečné sólo je opět výborné! Gilmour zde využívá zvukový, lépe řečeno efektový „pedál“, který dokáže vytvořit tóny vysoko za nejvyššími běžnými oktávami..
Ale nic se nemá přehánět a tak je pro změnu čtvrtou skladbou více rocková Take A Breath s řízným kytarovým riffem a naléhavým konečným sólem (opět)... Příjemná změna, která ale nijak nevyčnívá z alba jako celku.
Následuje další skvost nazvaný Red Sky At Night. Jen saxofon a smyčce... A to ješte saxofon „obsluhuje“ samotný Gilmour, kterého jsme vždy znali jen jako kytaristu. Tímto ale dokazuje, že ani saxofon mu není cizí a tento brilantní výkon stylově podobný jeho kytarové hře nijak nezaostává za ostatními skladbami ani v nejmenším, ba naopak!
Gilmour se naposled nadechne, jeho saxofonem dozní závěrečný tón a nastupuje další z rockovějších skladeb nazvaná This Heaven. Rytmus a aranžmá ala R´n´B 60. let. Zde si Gilmour vzal na pomoc další legendu mezi strunnými nástroji, a to Gibson Les Paul. Jiný zvuk je poznat, nicméně se sem dokonale hodí. Kytaru opět skvěle doplňuje Wrightova hra na klávesy.
Skladba končí a předává pomyslné žezlo další instrumentálce s názvem Then I Close My Eyes. Trochu chladnější a až reálný pohled na chvíli, kdy naposled zavřeme oči. Znovu kvalitně zahraná skladba s hlavní hostující hvězdou v podobě hráče na trubku Roberta Wyatta... Plno emocí vám jako blesk projede celým tělem!
Po tomto tracku následuje Smile s pořadovým číslem 8. Ten byl stejně jako titulní On An Island vydán i jako singl. Jemná píseň s nádechem love songu, která vám navodí samé hezké pocity a určitě si ji pustíte alespoň dvakrát! Citlivá Davidova hra na akustickou kytaru i zpěv doprovázený vokály jeho partnerky Polly Samson, která byla mimo jiné hlavním fotografem pří jeho celosvětovém turné Remember That Night k tomuto albu, z ní dělají opravdu křehkou záležitost, zasluhující plnou pozornost.
Devítkou je A Pocketful Of Stones začínající jemnou hrou smyčců. Nastupuje opět citlivý Davidův hlasový projev, ke kterému se pomalu přidává procítěná kytara, která tuto skladbu také zakončuje emotivním sólem s nádechem rockové hutnosti.
Album zakončuje desátá skladba s již zmíněným názvem Where We Start. Lepší závěr tohoto alba snad ani David nemohl představit... Jednoduše skvělé, citlivé a harmonické jako celé album! Where We Start vychází ze stylu všech skladem na albu, ale pro konec je opravdu vhodná - líbivé tóny s jemným zpěvem, prostě krása! Opět zde Gilmour hraje na Les Paul.
Před či po poslechnutí alba si možná položíte pár otázek o hudební a zvukové stránce nahrávky. Při této úvaze si musíme uvědomit, že se Gilmour v podstatě nijak závratně neodchýlil od stylu posledních alb Pink Floyd. Album sice nemá žádnou jednotnou myšlenku či poselství, nicméně hudebně jsou skladby opět na velmi vysoké úrovni jak po stránce skladatelské, zvukové, tak i textové. Gilmour sice přiznal, že se cítí byt horším než špatným textařem, ale to si myslím, že na tomto albu rozhodně nepotvrdil. Vše tady tvoří pevný celek a jednotlivé skladby mají své pevně dané místo... Nic nemůže být jinak. Jednoduché a velmi dobré.
Zvuk nahrávky se mi jeví i po mnoha přehráních na výbornou! V čele samozřejmě Davidova kytara a její charakteristický sound, který je doplněn jemnými bicími, líbivými klávesami či křehkými a až nehmotnými vokály Crosbyho, Nashe i Samson, které ale vnímáme jako důležité součásti celku nesoucího jméno On An Island. Jednoduše skvost kterékoliv hudební sbírky! I po více než dvouletém vlastnění CD mohu toto tvrzení jednoznačně podepřít. K mému velkému nadšení bylo album vydáno i na LP. Nicméně toto nadšení rychle opadlo, když jsem z hrůzou zjistil, že skladby This Heaven a Then I Close My Eyes maji na LP kratší stopáž než je tomu na CD! Bylo to pro mne veliké zklamání, neboť zvuk byl jinak fantastický, ale k čemu to všechno je, když je nahrávka kratší? Stále nechápu, co k tomuto kroku vydavatele vedlo. Určitě stálo za to spíše vydat verzi s dvěma LP. Možná by stoupla cena, ale spolu s ní by stoupla i radost a touha po tom vinyl vlastnit. Dodnes jsem na toto nenašel odpověď a možná, že i David se trápí :-). Ale tento fakt rozhodně nic nemění na hodnotě alba samotného. Sice „musíme“ mít CD verzi z důvodů plnohodnotné délky alba, nicméně zvuk této verze je na velmi vysoké úrovni, takže případné zklamaní není až takové!
Co dodat na závěr, než jen doporučení vybrat kasičku a vyrazit do nejbližšího cd-dvd-blu ray atd. shopu a poprosit prodávajícího o Gilmoura – On An Island? Snad jen to, že investice do tohoto CD se vám mnohonásobně vrátí, především v podobě uvolnění, klidného zamyšlení a zážitku z propracované, inteligentní a nepodbízivé hudby, která jen tak nestárne, která tu byla, je a bude čekat na své posluchače, kteří ví, co chtějí. Gilmour je jednoznačně jedním z největších kytaristů hlavně díky své osobitě procítěné hře... Tak proč ho nezkusit?
