Hračky z oboru Hi-Fi a jeho high endového konce obzvlášť jsou cestou nás nadšených hudbou k jakémusi vysněnému ideálu reality. Jenže co to vlastně je? Jaký ten správný zvuk vlastně hledáme? Existuje něco jako správný zvuk (tedy pomineme-li tu naprosto zřejmou myšlenku, že je to ten, jaký slyšíme při živé produkci, protože to je z mnoha důvodů v podmínkách domácího poslechu něco, na co prostě nelze na 100% dosáhnout)? A vnímáme všichni stejný realistický zvuk?
Tyto myšlenky ostatně tvoří i celkem důležitý základ pro hodnocení hi-fi techniky - k jakému standardu a jakým hodnotám se vztahují všechna ta procenta, ty grafy, ty žebříčky, ta vyznamenání a ty fascinující absolutní závěry. Ostatně asi jste si už všimli, že Hi-Fi Voice a zejména pak já jaksi na nějaké podobné škatulkování rezignujeme - nedává totiž smysl, stačí se nad tím zamyslet. Budí sice dojem objektivity a dovolím si malou parafrázi slavného vtipu - "čím víc čísel, tím víc objektivní", ale je to nesmysl. To by bylo třeba po každém hodnocení nového komponentu přehodnotit čísla i u těch ostatních, protože jinak ztrácí ona (zdánlivá) objektivnost v čase jakoukoliv vypovídací hodnotu.
Nebo snad opravdu existuje onen ideální svatý grál, který si my recenzenti tutláme pro sebe a všechno podle něj škatulkujeme do těchto žebříčků? Těžko - aspoň mě o něm nikdo neřekl a se vší úctou mám pocit, že ani žádnému z mých kolegů, ať už se tváří jak jen objektivně chtějí a řadí co chtějí kam chtějí.
Ale to jen na okraj... (Protože chápu, že absence těchto zjednodušených ukazatelů vyžaduje od uživatelů zapojení hlubších pochodů, delší přemýšlení a časová investice do výběru dobrého hi-fi je pro movité často větší problém, než investice finanční.)
Takže oklikou zpět z zásadní otázce - vážně chceme 100% věrný zvuk? Tedy, vážně ho chceme nejen v teoretické rovině (tam jsem za všemi deseti prsty a přiberu si k nim i sousedovic, aby to bylo dost zřejmé), ale i v té praktické, kde nám to tak trošku kazí jednak kompromisní komponenty v kompromisních akustikách, ale hlavně kompromisní nahrávky?
Asi takhle - pokud se týká hudby rockové, popové, elektronické, respektive prohnané jakýmkoliv "filtrem" typu těch krásných oranžových Marshallů nebo všerůzných efektů, tam se vám výsledný zvuk v podstatě prostě musí líbit (myslím si já). Protože jak chcete hledat věrný tón něčeho, o čem má ponětí výhradně autor toho tónu a pravděpodobně ani na živém koncertě nebude ten tón úplně stejný, jaký byl ve studiu, než ho polkl nahrávací mikrofon. U takové hudby má smysl věnovat se "věrnosti" ve smyslu dynamiky, energie, kontroly, pevnosti, tedy spíše toho, jak hudba šlape - tak či tak "přikreslená" bude v zásadě pořád hezká.
Mnohem složitější situace je u hudby akustické a ještě horší u lidských hlasů, protože právě tam je lidské ucho nejnáročnější (pokud nejste mnich, který prožil celý život v klášteře bez televize a rádia a mezi bratry se složeným slibem mlčenlivosti), protože máte každý jeden den desítky, ne-li stovky příležitostí slyšet reálný hlas v reálném prostředí a máte tak extrémní množství vzorků ke srovnání. U nástrojů akustických pak samozřejmě také platí to, že musíte chodit na koncerty, případně aktivně sami na něco hrát, abyste měli tóny takříkajíc "v uchu". Pokud punker poprvé v životě uslyší nahrávku houslí, stěží pozná Stradivárky od syntezátorového samplu...
Přesto máme-li solidní nahrávku akustických nástrojů (což samo o sobě bývá problémem), právě barvy tónů, přesnost, živost, ale také na druhou stranu absence zdůrazňování a přehánění je to, co budí dojem, že akustická kytara je skutečně kytara, že housle jsou housle, že trubka je trubka nebo třeba klavír je klavírem.
Tedy fajn, jenže co dělá zvuk tedy tím skutečně věrným? Existují indicie, že nároční posluchači skutečně preferují "rovně" měřící reprosoustavy, že čím více se snaží systém udržet toho co je na nahrávce, tím více lidí řekne, že je to dobré (a naopak zřejmě "barvící" systémy budou mít své malé, ale zato trvalé skupinky příznivců) - ostatně tvrdí to třeba Sean Olive, jedna z předních osobností výzkumného týmu Harman International, což (navzdory výsledné produkci tohoto koncernu) je jedno z nejserióznějších středisek výzkumu a vývoje v oboru věrné reprodukce zvuku.
Mimochodem už v roce 1988 napsal J. Gordon Holt ve Stereophile, že cítí, že poslední dobou (tedy cca před 30 lety) chtějí lidé, aby hudba zněla spíše "hezky", aniž by nutně musela znít "správně". Tenhle trend dnes zcela a úplně opanoval sféru dostupné a lifestylové reprodukce (všechny ty mobilní reproduktory a většina domácích all-in-one kupříkladu...), čím dál víc se ale prodávají "hezky" hrající komponenty obecně - od kategorií tisícových až po milionové. Je to ale špatně?
Upřímně, asi není. Jednak velká část posluchačů domácích high-end sestav nechodí na koncerty příliš často, jednak kvalita nahrávek není obecně nijak slavná, nechcete-li se tedy soustředit na špičkové labely, ale chcete poslouchat to, na co máte zrovna chuť, ale hlavně - hudba, alespoň jak to vnímám já, má v prvé řadě bavit a není důvod se stydět za to, že vás baví v autě, přes pateticky špatná sluchátka při běhání nebo prostě jen tak z rádia, dokud víte a chápete, proč vás o tolik víc baví přes kvalitní aparát.
Tím pádem není ani problém s tím, zda je právě pro vaše uši hudba zábavná dle toho "původního" ideálu dokonalé věrnosti i za cenu odhalení nekvalit nahrávky, zda je právě pro vaše uši hudba zábavná "přihřátá", měkká a ohlazená elektronkami. Důležitá je jedna věc - nenechat si od "techniků" namluvit, že jedině "rovně" je dobře (ale chápat, že mají v podstatě úplnou pravdu) a nenechat si od "sluchařů a požitkářů" namluvit, že to nemusí měřit dobře. To zásadní, dokonce nejzásadnější hodnotící zařízení je ale nakonec mezi vašima ušima, takže buďte otevření, mějte klid a nadhled a nebojte se všechno vyzkoušet - jen pak pochopíte, že občas má na zvuk vliv zdánlivě úplně nesmyslný faktor, nebo že vlastně ve finále žádný zvuk není špatný, dokud vás dokáže hudba bavit. Takže kašlete na procenta a tabulky, tak trochu i na grafy a vězte, že tak jako nikdo nejí vaše jídlo, neužívá si (snad) s vaší ženou a nevozí si pozadí ve vašem autě, takže nemá právo vám mluvit do jejich výběru, stejně tak jste to nakonec vy, kdo doma sedí na gauči a poslouchá svou hudbu, takže vám nikdo nemá právo říkat, že to nějakým způsobem je špatně, protože co je špatně pro ně, může se vám líbit. Řešení? No jako vždycky - jděte a poslouchejte!
PS: Dle mého skromného názoru, čím více budete poslouchat živou i reprodukovanou hudbu, tím víc skončíte u transparentních, věrných a čistých strojů s tím, že si občas velmi rádi "odskočíte" k přesnému protikladu - ostatně tak jako ve všem v životě :)
