Dalším významným hostem na Fullstars je Jan Brassány, uznávaný výrobce zesilovačů. Je známý též jako zachránce těch, kteří si koupili kusové unikátní hi-fi výrobky zahraničních firem, ale posléze nemohli najít žádné servisní pracoviště, které by jim je opravilo.
Pane Brassány, jak to všechno vlastně začalo? Název je nám všem jasný, ale kdy jste dostal první impulz zabývat se hi-fi technikou?
Tak já jsem si začal už velmi dávno jako malý kluk hrát s elektronikou. Stále jsem něco pájel, zkoušel všechny možné zapojení; nicméně k nápadu nabízet něco lidem mě dovedl okruh známých. Vlastně mě k tomu, dá se říct, dokopali. Chodili za mnou, jestli bych dokázal to či ono vyrobit, a to se stalo mou inspirací. Takže přibližně před dvaceti lety jsem začal hledat různá řešení elektronických obvodů. Hodně jsem pracoval s elektronkami a šťastnou náhodou jsem poznal člověka, který je přímo vyráběl. Slovo dalo slovo a začali jsme vymýšlet, kudy jít dál. Původním záměrem bylo udělat nekompromisní elektronkový zesilovač, což se pak ukázalo jako velmi špatně řešitelné nebo v tehdejších podmínkách u nás neřešitelné. Každopádně to byl zárodek dalšího vývoje, kdy jsme si řekli, že musíme vycházet z toho, co máme, a sáhli jsme k tranzistorům. Záměrem bylo vytvořit zesilovač, který bude splňovat hifistické parametry, a myslím, že se podařilo vytvořit řešení, které zapadlo mezi ostatní konkurenční značky v té době. V devadesátých letech tady byla spousta přístrojů, které stály spoustu peněz, ale uspokojivě nefungovaly. Pak tady zase byly stroje, které nemohly být v té době doceněny. Já jsem v té době začal dělat přístroje, které by se mi líbily, protože jsem přesně věděl, co chci. Byla to tehdy, stejně jako dnes, kusová výroba. Pár zesilovačů jsem vyrobil a prodal, a to mi dalo zase další směr. Jediný problém byl v nutnosti kompromisu, tedy aby byly moje přístroje podle mých představ, a zároveň byly opětovně vyrobitelné. Některé koncepty jsme byli schopní jednou vyrobit, ale těžko jsme je byli schopní ve stejné kvalitě zopakovat a už vůbec ne prodat. A vyrábět něco, co je neprodejné, mi přišlo a přijde opravdu zbytečné. Takže mě to donutilo zase o kousek sestoupit, ale stejně jsem se stále snažil ony kompromisy používat spíše v obvodech, které jsou v přístrojích méně důležité.
Takže jste vytvářel elektronkovo-tranzistorové zesilovače. Já mám někdy pocit, že se hifisti dělí na dva tábory. Elektronkové a tranzistorové. Jaký na to máte názor?
Víte...já nemám rád nějaké škatulky. Cíl je vždy stejný – zesilovač musí na určité úrovni zprostředkovat poslech hudby. Nemyslím si, že je jedno lepší než druhé. Oba druhy zesilovačů lze udělat dobře a špatně. Často se v těchto diskuzích předkládají různá měření, ale myslím si, že se zapomíná na to, že byť se měří správně, nejdůležitější je zapojení do řetězce komponentů. A i dobře naměřený přístroj se může nakonec projevovat špatně. Zdá se mi, že je celkem hodně elektronkových zesilovačů, které nejsou kvalitou moc vysoko, a už jenom poslechem poznáte, že uvnitř je nevhodné zapojení nedobře zvolených lamp. Ale nesouhlasím s názorem, že elektronkové zesilovače jsou nějaké a tranzistorové jiné. Znám stroje, kde byste nepoznal, že jsou s elektronkami a naopak. Další častou možností je použití jak elektronek, tak tranzistorů. Často je na výstupu lampa a na vstupu “operák”. Obecně mají elektronky řadu nevýhod. Jsou mnohem náchylnější na elektromagnetické pole, stárnou, musí se měnit. Když si půjdete koupit novou, tak zaručeně nebude hrát stejně jako ta, co tam byla. Když bych přivezl hromadu lamp, tak z nich vyberu pár kusů, ze kterých pak zbyde opravdu minimální množství na finální výrobek, což samozřejmě konstrukci velmi prodražuje.
Více se můžete dočíst na našem partnerském portálu Fullstars.cz
