Historie americké firmy Viola není úplně dlouhá, i když rok 2000 už není zase tak nedávno, ale zato je to historie poměrně barvitá. Její příběh totiž začíná ještě daleko, daleko hlouběji v historii. Paul Jason a Tom Colangelo se potkali už v 70. letech ve firmě Marka Levinsona. Colangelo to dokonce svého času dotáhl až na hlavního vývojového inženýra u ML. Když v roce 1984 opustil Levinson svou firmu a založil Cello, vzal si sebou oba zmíněné pány jako základ vývojového oddělení.
A právě v roce 2000, kdy Cello kvůli ekonomickým problémům ukončilo činnost, vznikla firma Viola, v podstatě položená na ideji dokonalé přesnosti a neutrality reprodukce a 30 letech zkušeností ve společnosti Marka Levinsona. Firma Viola přežila i otřes v roce 2007, kdy Colangelo, přeci jen zkušenější z obou vývojářů, zahynul při automobilové nehodě.
Prvními produkty v nové éře bez Colangela se stal dělený zesilovač Crescendo / Concerto, tvořící v podstatě jakýsi moderní entry level dle firemní filozofie (jakkoliv je to prohlášení trochu přitažené za vlasy, přihlédneme-li k ceně tři čtvrtě milionu za kus). Zejména Crescendo zkouší prošlapávat neotřelé cesty a fungovat jako digitálně-analogový rozcestník i pro košaté audiovizuální sestavy.
Oba přístroje jsou uloženy v identických šasi z anodizovaného leteckého hliníku, skříně se opracovávají z jediného kusu aluminia a vypadají fantasticky. Horní strany jsou posety žebrovím bez ostrých hran, tedy vlastně spíše prolisy, což je spolu s vykrojením ve tvaru "V" v přední části to jediné, co rozbíjí dokonale pravoúhlé tvary. Prolis se táhne od čelního panelu přes vrchní část až dozadu a dává linkám přístrojů dynamiku, když stojí na sobě, skoro působí, že do sebe zapadají.
Uprostřed tohoto "véčeka" jsou pak jediné ovládací prvky - respektive jeden a to dotykový panel, vybavený u předzesilovače třemi tlačítky (On/Off, snížení a zvýšení hlasitosti), u koncového stupně je pouze zapínání. Veškeré ostatní pokyny včetně výběru vstupů a dalších řešíte pomocí volně dostupné iOS aplikace na dodávaném Apple iPod Touch. Vřele doporučujeme ihned dokoupit dokovací stanici a nastavit iPod tak, aby sám nevypínal obrazovku - jinak se vám může stát (tak jako nám), že uprostřed přehrávání budete chtít buď přepnout vstup nebo ztišit hlasitost a zjistíte, že než iPod odemknete, pustíte aplikaci (mimochodem trochu těžkopádnou a ošklivou), přepnete do správné obrazovky a udělíte žádoucí pokyn, uplyne klidně minuta nebo dvě. Nebo, což je horší, zjistíte, že neustálá komunikace iPodu s předzesilovačem vysála baterii do sucha - není problém při intenzivnějším poslechu nabíjet "dálkové ovládání" každý den, někdy i dvakrát.
Ale což - jde o průkopnický tah a to se cení, pokud si na systém zvyknete, naučíte se s ním bez větším problémů žít. Navíc musíme rozhodně ocenit komfort, který poskytuje v Crescendu integrovaná Wi-Fi, kdy jednak můžete být mimo vizuální dosah přístrojů a ovládání funguje dál a jednak můžete v aplikaci nastavovat spoustu věcí. Od hračiček a nesmyslů typu barvy ovládacích prvků a to buď globálně nebo individuálně (barvu volíte posuvníky tří základních barev R / G / B, takže si ve finále můžete nastavit opravdu téměř jakoukoliv), byť základní tyrkysová se nám zdála nejdůstojnější, až po zisk 0 či +10 dB pro každý jeden vstup atd.. Ale řekněte, který jiný zesilovač vám umožní vykouzlit si růžově podsvícený displej, nebo zkoumat teplotu na chladičích a aktuální napětí vaší sítě?
Nicméně zpět k vizuální stránce - Crescendo a Concerto jsou industriálně jednoduché a bytelné. Tlusté hliníkové stěny přispívají k hmotnosti 11,5 kg u předzesilovače, respektive 24 kg u koncového stupně, stejně jako k výborné izolaci elektroniky od zdrojů vnějšího elektromagnetického a radiofrekvenčního rušení. Citelná hmotnost ale není provázena žádnými extrémními rozměry, ba naopak - každé šasi má rozměr jen 44,5 x 38,1 x 8,9 cm (š x h x v). Zejména štíhlost obou šasi je působivá.
Při pohledu zezadu najdete na předzesilovači tři prohlubně a v nich uložené jednotlivé konektorové sekce - vlevo je napájecí zásuvka a digitální vstupy (USB a koax), ale také vstupy a výstupy komunikačních sběrnic pro snazší ovládání sestavy. V prostřední prohlubni se nachází analogové výstupy, jsou tu celkem tři (2x v podobě masivních nesymetrických RCA konektorů, 1x v podobě symetrických XLR). Regulované jsou však jen dva, jeden pár RCA výstupů je fixní. Vstupů je celkem šest, rozdělené jsou půl na půl mezi XLR a RCA, opět nelze kvalitu konektorů než vyzdvihnout.
Jak už bylo řečeno, koncový stupeň Concerto je v podstatě identický, ale pár rozdílů se najde. Při pohledu zepředu to je jen odlišný displej a popisek na čelním panelu, shora je to ale i prohlubeň, táhnoucí se prostředkem zesilovače přímo za displejem. Trochu to působí jako hliníkový vodopád, nebo možná jako když se hliníkové tělo taví a protéká kamsi dolů. Elegantně a nenápadně se tím zvětšuje chladící plocha - a že jí oba komponenty potřebují dost, po hodince provozu jsou to takové malé, příjemné přímotopy.
Na zadní straně najdete čtyři masivní šroubovací terminály WBT, velmi pohodlné a pevné pro libovolný typ zakončení kabelu. Signál přivedete jednoduše za pomoci symetrických XLR konektorů. Další XLR slouží pro výstup signálu (třeba do druhého koncového stupně). Pak už jsou tu jen stejné komunikační konektory jako u Crescendo, při propojení ethernetovým kabelem přebírá Concerto jak provozní stav, tak barvu displeje od předzesilovače.
Vnitřní konstrukce přístrojů je příkladná. Předzesilovač má tlustou hliníkovou příčkou oddělenou napájecí sekci a obvody řešené modulárně, rozdělené do řady desek plošných spojů, velká část modulů je ještě extra zapouzdřená, stejně jako středně velký toroidní transformátor. V obvodech vládne dokonalá organizace a čistota, řešení působí více jako precizní super výkonný počítač, než audio komponent. Obvodová řešení jsou postavena na firemním řešení "diskrétních operačních zesilovačů" - Viola nepoužívá integrované součástky, ale skládá vlastní operační zesilovače z diskrétních komponentů pod názvem OPA-1. Jde o FET tranzistory na vstupu a diferenciální napěťovou část, vše pracuje v čisté třídě A. Ovládání hlasitosti řeší řada diskrétních odporů s relátky, nastavená na kroky o 1 dB, v nejnižších částech spektra jdou kroky o 2 dB.
Předzesilovač Crescendo je osazen také modulem D/A převodníku, který používá vlastní systém hodin Viola a spolupracuje s čipem Burr Brown PCM1794A. Umí tak přijímat PCM signály s rozlišením až 24 bitů / 192 kHz, což je v dnešní době mohutné exploze DSD a 32 bitových čipů spíše solidní standard.
Ve standardu má Viola Crescendo zisk 16 dB, v aplikaci, jak už bylo řečeno, lze zvolit dodatečný zisk, který hodnotu zvýší na 26 dB. Předzesilovač pracuje v pásmu 20 - 20 000 Hz s tolerancí -0,2 dB. Celkové harmonické zkreslení nepřesahuje 0,01% a odstup signálu a šumu je lepší než 90 dB v celém pracovním pásmu. Ani to vlastně nepůsobí v době, kdy ty nejlepší komponenty dosahují hodnot až 130 dB, zase tak bombastickým dojmem.
Koncový stupeň Concerto je uvnitř doslova přeplněn toroidními transformátory - jsou tu celkem čtyři (!) a na ostatní součástky už moc místa nezbývá. Zesilovač je koncipován jako dual-mono, posledním společným bodem tu je napájecí zásuvka. Bipolární tranzistory Motorola ThermalTrak pracují v push-pull zapojení ve třídě A/B. Jejich chování a optimální pracovní bod v každém okamžiku hlídá mikroprocesor. Napájecí zdroj vychází z technologií před lety vyvinutých pro původní modely Cello a díky použitým technologiím udržuje filtrační kondenzátory nabité delší dobu, takže zesilovač má zásobu energie déle, než bývá obvyklé. Zesilovač je tak mnohem více imunní vůči vlivům napájení.
Concerto pracuje ve frekvenčním rozsahu 10 - 20 000 Hz v toleranci -0,2 dB, odstup signálu a šumu při plném výkonu je opět lepší než 90 dB, váženo křivkou C. Zesilovač dává výstupní výkon 100 Wattů na kanál do 8 Ohm, respektive 200 Wattů do 4 Ohm. To vše při celkovém harmonickém zkreslení ne větším než 0,2%.
Viola Crescendo / Concerto jsme poslouchali zejména s Naim CD5si, Gato Audio CDD-1 a Cambridge CXC, ale také Apogee Groove a ASUS Xonar Essence One MUSES MKII nebo analogovými zdroji VPI Scout Jr. / Naim Stageline a Pro-Ject Elemental / Pro-Ject Phono Box. Poslouchalo se primárně přes OceanWay Sausalito, ale také Harbeth Monitor 30, Xavian Perla nebo ELAC BS 73 a další. Propojeno bylo kabely ZenSati Authentica a krátce i TelluriumQ řad Silver a Black.
Už od první chvíle je jasné, že set Viola je neuvěřitelně autoritativní a výkon jako kdyby tu byl jen číslo bez reálného vztahu k energii, kterou dělený zesilovač zvládne protlačit reproduktory. Respektive je tu skutečně fantastická kontrola a přesnost. Kontrabas Charlieho Hadena ve "First Song" z "When the Heart Dances" Laurence Hobgooda (2008 | Naim | naimcd112) měl v podání plnorozsahových Sausalito velmi realistické proporce, neomezenou hloubku, ale hlavně, hlavně fantasticky uvěřitelnou váhu a důraz, lhostejno zda hrajete na nejnižší hlasitost, nebo naopak vyšponujete hlasitost až nad realistické hladiny. Tóny jsou hutné, koncový stupeň má parádní impuls a citelný nadhled a rezervu, stejně jako tu je perfektní definice, pevná a neotřesitelná. Jeden každý tón nejen provází kovové zadrnčení, ale také zřetelně dřevitá rezonance těla nástroje, zvuk je hutný, ale nepřehnaný, naopak velice přirozený a samozřejmý. Různorodost poloh je naprosto samozřejmě vykreslená, skoro až vidíte, jak kontrabasistovy prsty kloužou po strunách.
Přednes zesilovače je ultimativně kontrolovaný, super rychlý a skvěle transparentní, díky čemuž třeba vokál Diany Krall v "Peel Me a Grape" zní úžasně realisticky, jako kdyby překonal většinu fyzických bariér a vyvstával až holograficky konkrétní v prostoru mezi reprosoustavami. Tam, kde zazní ostřejší sykavka, tam jí Viola Crescendo a Concerto také pečlivě přenesou, ale ne útočně či hrubě, opět s přirozeností a jistotou. Hlas zní naprosto čistě a zaostřeně, plný života, znělý a nádherně prokreslený - vše je naprosto samozřejmé. Dokonce i drobné nádechy a výdechy jsou jasně patrné, vykreslené a oddělené, kontrolované. Rozlišení je prostě vynikající (jak už by také v této kategorii být mělo), nahrávku Viola rozpitvá, ale ne násilně, ne technicky, jednoduše máte pocit, že vaše uši jsou půl metru od zpěvaččiných úst a její hlas k vám proudí bez bariér. Ta celková otevřenost a čistota jsou tak přirozené, až se vlastně zdají trochu "obyčejné" - hudba se přenáší bez příkras a elektronika zanechává v reprodukci jen velmi malou stopu.
Činely a zejména vibrafon v "Like Minds" ze stejnojmenné nahrávky Garyho Burtona (2003 | Concord | SACD-1029-6) jsou výzvou pro jakoukoliv sestavu - jsou výborně nahrané, ale mají tendenci zahrát až ostře, pokud není kontrola a rozlišení nejvyššího pásma skvělá. Viola Crescendo a Concerto s tím starosti nemají - super rychlý, čistý a transparentní zvuk spolu s naprostou spořádaností vedou k naprosto samozřejmému podání, tón se po dopadu paličky rozstříkne do prostoru a utichá pozvolna, dlouho a jemně, i tichoučké doznění se z celkového zvuku dá snadno vylovit. Každý tón je perfektně zaostřený, znělost je vynikající a přitom zcela prostá přehnané nacinkanosti. Je to prostě zvuk jako zvon!
Ani dynamice nelze vlastně nic pořádně vytknout - na tak malý a výkonově vlastně i relativně skromný zesilovač nemá koncový stupeň sebemenší problém "prošťouchnout" i velký orchestr, zatímco předzesilovač svou skvělou rychlostí a transparentností zajistí kýženou přesnost. Mahlerova "6. symfonie" v podání České filharmonie s Václavem Neumannem (2006 | Octavia | OVCL-00259) zazněla úžasně průbojně, ani dynamická špička nepůsobila limitovaně, zesilovač vám dává pocit, že můžete hrát v podstatě libovolně nahlas, ačkoliv je fakt, že při úrovních, vyvolávajících sousedské spory, už limit cítíte. Nicméně ta váha, ten impuls! Orchestr je velký, dramatický, živý a tlak a váha vyzářených tónů budí vynikající dojem. Navíc nabízí dynamickou sílu a robustnost napříč celým pásmem, všechny nástrojové sekce mají vnitřní energii, mikro- i makrodynamika už jsou příjemně dospělé a označitelné jako "dostatečné".
Viola i přes vysokou transparentnost neinklinuje ke klinicky strohému, chladnému zvuku, přesto nabízí špičkové rozlišení, hodné třídy opravdového high endu. Na tom, zda poznáte jak velký sbor zpívá "Pie Jesu" z Rutterova "Requiem" ("Crystal Cable Arabesque" | 2009 | Crystal Cable | CC200901) a zda máte pocit mnoha nezávisle znějících vokálů se rozlišení elektroniky poznává velmi dobře. Viola patří do top kategorie, která vám tento vzhled poskytne. Dokonale přesný přednes, rychlý, lehký a velice čistý zvuk a skálopevná kontrola vedou dohromady linku snad až jednoho každého hlasu, drží je od sebe a přitom se propojují do přirozeného celku. Slyšíte jak se ozývá i chrámový prostor, v němž se nahrávalo, cítíte i tu masu vzduchu, která se najednou ocitá ve vašem poslechovém prostoru a v podvědomí vám vykvétá i takový ten pocit chladu, typický pro velké kostelní prostory, tak živě hudba zní. A když se do dění vloží jemné zabručení varhan, je to velký, hutný, mohutný zvuk, který ale nepřeválcuje delikátní jemnost hlasů, jen jako kdyby zavál a zdůraznil to, co má.
V rozložení zvukové scény není vlastně co vytýkat - všude, kde jsme poslouchali, byla scéna velmi pevná a čitelná, nástroje měly spoustu prostoru a zejména díky naprosto fixní pozici a velmi konkrétním konturám a přirozeně načrtnutým proporcím jako kdyby Artemis Quartet při hraní Beethovenova "Smyčcového kvartetu, op. 95" (2005 | Virgin | 7243 5 45738 28) vykvetl před námi a seděl v půlkruhu mezi reprosoustavami. Zvuk je tak přesný a živý, že vnímáte právě i to, že hudebníci nesedí v jedné řadě vedle sebe, ale právě v půlkruhu kolem mikrofonu.
Koncový stupeň je báječně rytmický, "Gone Gone Gone" od Roberta Planta a Alyson Krauss ("Raising Sand" | 2007 | Decca | 475 9382) šlapala jako hodinky, se spoustou energie, důrazu a života, jako kdyby v pozadí zvuk napájel jaderný reaktor. Precizní rytmus a důraz ovšem Viola doprovodí i zřetelnou informací o relativní plochosti nahrávky, byť inklinuje spíše k lehké toleranci. Pokud si však pustíte vysloveně mizernou nahrávku (ať už to bude nějaký moderní popík nebo třeba obskurní lokální grindcore kapely), Viola vám z ní hezkou rozhodně neudělá, i když vám do ní nasype dost energie.
Viola Crescendo je povedený, velmi transparentní a "rovný" předzesilovač se slušným D/A převodníkem, který má snad jedinou nevýhodu a to je pitomě nepohodlná regulace hlasitosti v ne úplně jemných krocích, respektive odvážně zvolená moderní forma ovládání přes iPod a Wi-Fi (s vybitým iPodem si tak třeba ani nepřehodíte vstup). Nicméně, je to vcelku průkopnický krok, použít tento systém ne jako vítaný doplněk, ale jako hlavní kontaktní bod mezi elektronikou a jejím uživatelem, možná že další vývoj aplikace a softwaru posune ovládání blíže k ideálu komfortu. To je ale asi tak vše - rytmický, autoritativní a velmi svižný koncový stupeň rozhýbe suverénně každé reprosoustavy a kombinace obou přístrojů pak má jednu základní zvukovou charakteristiku. Je přirozená. Na poměry firmy v podstatě vstupní sestava je už pekelně drahá, bohužel to tak ale svět současné špičkové audio elektroniky má nastaveno - když je to opravdu dobré, je to ve většině případů už i opravdu drahé. Viola Crescendo a Viola Concerto ale patří k těm systémům, s nimiž bychom (snad až na trápení s věčně vybitým iPodem) zvládli bez dalšího řešení žít.
Kč 742 500,- - Crescendo
Kč 742 500,- - Concerto
--- --- --- --- ---
KLADY
+ exkluzivní moderní vzhled
+ prvotřídní zpracování
+ originální pojetí
+ výbava předzesilovače
+ autorita, dynamika
+ celková přirozenost a "rovnost" přednesu
ZÁPORY
- limity v komfortu ovládání (zejména limity v jemnosti regulace tichých poslechových úrovní)
- cena už je hodně vysoká
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ: SoundStyle | www.soundstyle.cz
